Zpátky, nebo vpřed? Ramones: Adios Amigos! (recenze)

12. února 2018 v 11:38 | C Jay |  Recenze
Jen málo kapel si může dovolit naplánovat svůj konec tak promyšleně jako Ramones. Když jsou mladé, na konec pochopitelně nepomýšlí… a když k němu dojde, jsou všichni rádi, že už se nemusí vídat nebo že je jeden z těch "blbců, kterýho jsem stejně neměl nikdy rád" nedal k soudu. Proto mohli Ramones svou poslední studiovku nazvat příznačně "Sbohem, přátelé". Promítlo se to do obsahu? Nebo jela kapela tvrdý punk až do konce?



RECENZE
Adios Amigos! bude mít zároveň těžkého soupeře ve svém předchůdci. Mondo Bizarro představilo novou čtyřku Joey - Johnny - C. Jay - Marky jako mimořádně silnou a překvapivě svěží, i když tři členy už bychom mohli pokládat za punkové "dinosaury" a i když v hitparádách naprosto propadlo. Ale o téhle zbytečné renesanci už znovu mluvit nebudeme.
Vezměme raději do rukou obal. Jeho ústřední motivem jsou dva kreslení allosauři se sombrery na hlavách. Jméno desky chybí, jméno kapely se naopak skví velkými nepřehlédnutelnými písmeny. Je to sice výjev, který se absolutně nehodí na obal rockového alba… ale mně se líbí. Nápad i jeho zpracování. Na zadní stránce stojí Ramones se svázanýma rukama tváří ke zdi a nad hlavami mají načmárány nápisy "Sláva revoluci" a "přicházejí Ramones". Nejde o obal Clash, takže půjde spíš o vtip… a možná i o narážku na obal prvního singlu White Riot právě od Clash.
Původní tracklist zahrnoval třináct písní. Zní to jako optimum, při bližším pohledu však zjistíme, že samotná kapela napsala jen pět písní - zbytek tvoří dva covery a šest písní z pera jejich bývalého člena Dee Deeho Ramona. To není pro začátek moc dobrá vizitka.
První cover zazní hned na začátku. I Don't Wanna Grow Up napsal původně Tom Waits (ten, co tak mistrně coveroval Return Of Jackie And Judy na desce We're Happy Family). Ramones se s předělávkou poprali velmi dobře a výsledek rozhodně stojí za to. Představuje jeden z vrcholů desky, a já sám jsem dlouho žil v domnění, že jde o jejich původní tvorbu. Song se jako jediný dostal i na singl a stal se z něj poměrně známý a žádaný hit, v hitparádě skončil třicátý. Zazněl i ve filmu Asterix a Obelix ve službách Jejího Veličenstva.
Druhou stopu Makin' Monsters For My Friends si bere na starost C. Jay a zároveň otevírá trojblok převzatých songů od Dee Deeho. Píseň proto nese všechny typické znaky ramonského punku - jen je o něco pomalejší, než bychom asi čekali. Na poslech není nepříjemná, ale jí podobných už jsme slyšeli mnoho a chybí jí něco specifického.
It's Not For Me To Know působí od začátku trochu unaveně, jakoby do roku 1995 propadla z druhé poloviny osmdesátých let. Tenhle styl už Ramones překonali (a to je jenom dobře, protože jim neseděl), takže jeho návrat se rovná šlápnutí vedle. Ani ona nemá čím překvapit a po minutě a půl začne nudit.
Rychlý vpád skladby The Crusher zapůsobí jako rána do hlavy, takový je to kontrast. Díky C. Jayově zpěvu, jakoby to ani nebyli Ramones, člověk má pocit, že poslouchá úplně jinou kapelu. A to nemyslím zle, taková změna mi rozhodně není proti srsti, track se navíc povedl, má výrazný rytmus i charakter.
Že tracklist sestavili dost skokově, se naplno ukáže při dalším songu Life's A Gas. Změna je opět velká a výrazná. Na řadu se dostal asi nejpůsobivější a nejsmutnější počin Ramones v celé jejich diskografii. Autor Joey v něm posílá pozitivní vzkaz všem, kteří si o něj dělají starosti kvůli rakovině, s níž tehdy bojoval. Samotné provedení má mimořádně silnou atmosféru a skutečně na posluchače dolehne. Další z vrcholů alba.
Take The Pain Away od Dee Deeho nás zhurta vrací na rockovou vlnu. A už na první poslech ho charakterizují stejné rysy jako jeho tři předcházející sourozence. Osobně z něj nejsem extra odvařený a ani po několika pokusech mě nezaujal.
Nyní nás čeká zajímavý výlet do sedmdesátek. Ramones se totiž rozhodli coverovat I Love You, zapomenutý love song od Johnnyho Thunderse. V rámci možností se jim to daří docela dobře a jejich provedení určitě neurazí ani fanoušky Heartbreakers. V rámci možností znamená, že si Ramones vybrali průměrný a málo zajímavý kus, který i v originále patřil na svém albu k tomu nejslabšímu.
Kombinace C. Jay zpěvák a Dee Dee autor opět zkouší svoje štěstí se songem Cretin Family. Nemusíte znát ani název, abyste jasně slyšeli snahu navázat na úderné hity ze sedmdesátek. Ne že by se jim to nedařilo, otázkou jen zůstává, proč bychom měli dát přednost tomuto před Cretin Hop?
Have A Nice Day patří k málu songů napsaných bubeníkem Markym. Povahou se podobá předcházející stopě, jen ji zpívá Joey. Ani ona se ale neřadí ke zlatému fondu Ramones, působí jako upřímná, ale nenaplněná snaha.
Se Scattergun se C. Jay poprvé představil jako autor… a i tento úkol zvládl bravurně. Poslech téhle pecky je jako když vás ovane čerstvý vítr poté, co vyjdete z místnosti bez oken. Ukazuje se svěží přístup nového autora, který nezapomněl na silnou ústřední melodii a zabalil to v odpovídajícím hudebním provedení. Rozhodně můžu doporučit.
C. Jay napsal i následující Got A Lot To Say. V ní se daleko víc přiblížil standardům Ramones, takže to celé zní jako moderní a zběsilejší verze Judy Is A Punk. Píseň sází spíš na syrovost a rychlost než na melodii, dokáže se ale posluchačům prodat, takže není důvod ke kritice.
Po čtyřech svižnějších písních přichází čas opět zpomalit, čeká nás nádherná melancholická She Talks To Rainbows. Ramones nakoukli do žánru, s nímž do té doby neměli zkušenosti, a přidali mu dalšího vynikajícího do party. Není jí co vytknout, ponurá atmosféra příběhu o zvláštní dívce vás dostane, cinkání činelu zní jako bubnování deště, Joey za mikrofonem je fenomenální. Bude vám běhat mráz po zádech.
Na závěr se však Ramones chtěli rozloučit pořádným nářezem, takže od Born To Die In Berlin žádný sentiment nečekejte. Skladba působí mohutně a silně, takže na posluchače zapůsobí od začátku. Jde zároveň asi o nejlepší skladatelský počin Dee Deeho na Adios Amigos! Jeho samotného můžeme slyšet v samotném závěru, jeho zpěv je nahraný přes telefon. Na závěr naprostá bomba.

Dnes se k tomuto tracklistu přidávají i dva další tracky. Prvním je typicky ramonská verze znělky šedesátkového seriálu Spider-Man. Je zběsilá, šílená… ale časem se ji naučíte mít rádi. A druhým tribute song od Motörhead R.A.M.O.N.E.S. I on se povedl, pro zpestření výborná volba, kromě toho ramonský cover v mých uších výrazně předčil originál.

HODNOCENÍ
Adios Amigos! pro mě zůstává trochu nejednoznačné. Pokud bych ho měl porovnávat s Mondo Bizarro, nejspíš bych se přiklonil k albu z roku 1992. Už proto, že působí vyváženěji. Ukázalo novou cestu, po níž by se Ramones mohli ubírat. Adios Amigos! se jí drží jen částečně, protože v tracklistu se občas zavrtalo do temné minulosti. Mluvím hlavně o Dee Deeho písních, které až na tu poslední zněly přesně tak, jak jsme byli zvyklí, čili už nás neměly čím překvapit a zněly jako něco, co už jsme v minulosti slyšeli. Se dvěma covery to také dopadlo jedna:jedna. Úvodní track vybrala kapela výborně, I Love You zůstává několik tříd za ním.
Teď se však dostáváme k původní tvorbě. A v ní se Joey a C. Jay vytáhli. Každý z jejich čtyř songů zní velmi dobře a je svým způsobem zajímavý, čímž vnáší do alba nové svěží podněty. Kdyby psali kompletní materiál jen oni dva, mohl být výsledek skutečně pozoruhodný. C. Jay také nazpíval hned čtyři songy a ve všech odvedl dobrou práci. Na úkor Joeyho, kterého v té době trápily zdravotní problémy. Ani o něm však nelze říct, že by nahrávání odfláknul, svou bolest ve dvou případech přetavil ve výjimečné písně.
Při hodnocení by se měl člověk ubránit myšlence, že šlo o poslední album, protože pak by chtěl být shovívavý. Pravdou zůstává, že v tracklistu najdeme hned několik výjimečných a skutečně povedených kousků… i to, že jim stafáž dělají průměrnější věci. Ale protože těch lepších je více, můžeme se nakonec přiklonit k dobrému hodnocení a říct: bylo to dobré a důstojné rozloučení.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama