Nejsou jako Beatles? Green Day: 1,039/Smoothed Out Slappy Hours (recenze)

5. února 2018 v 21:58 | C Jay |  Recenze
Poslední zastávka v diskografii Green Day nás zavede na samý star jejich cesty, začátek devadesátek, kdy vycházela jejich první épíčka. Šlo o počáteční nesmělé kroky, na něž bychom měli pohlížet shovívavě… nebo se už tehdy vyprofiloval jejich cit pro populární melodie - velké hity z období Dookie? Co do počtu písní nenabízí žádné pozdější album takový počet, takže minimálně měli Green Day na přesvědčení posluchačů velkorysý prostor.



Přísně vzato nebude dnes řeč o první desce kalifornského tria. Ta se jmenuje 39/Smooth, vyšla v roce 1990 a obsahovala deset písní. Doplňují jí dvě EP - Slappy a 1,000 Hours, obě po čtyřech kouscích. Plus k nim připočteme ještě závěrečný do té doby nezařazený track I Want To Be Alone. Placka, jíž se dnes budeme věnovat, je kompilace všech tří desek a vyšla v roce 1991.

RECENZE
Název vzniklý fúzí tří samostatných celků 1,039/Smoothed Out Slappy Hours je dost dlouhý a kostrbatý. Přiznám se, že ho dodneška neumím správně (i sem jsem ho zkopíroval), natož abych věděl, jak se anglicky vyslovuje. Většinou si vystačím s úvodním 1,039, případně pouze s titulem "první album" a lidé mi rozumí.
Cover vychází z alba 39/Smooth, protože na něm můžeme vidět stejnou černobílou fotku se zeleným logem Green Day a rozdíl tkví jen na spodní straně, kde najdeme delší název desky. Tenhle výjev mám s prvním albem už neodmyslitelně spojený, třebaže to není žádný super obraz, má v sobě určité nostalgické melancholické kouzlo. A rozhodně vypadá líp než obaly EP Slappy (pes) a 1,000 Hours (prostě název Tisíc Hours na zeleném poli, nic víc).
S úvodními songy desky se známe ze songů týdne. Otvírák At The Library zahajoval školní rok na začátku září. Jednoduchostí okouzlující skladba později bodovala i mezi dalšími úvodními stopami, kde v konkurenci do roku 2000 obsadila skvělé druhé místo. Chválil jsem ji dřív a dnes neřeknu nic nového. Líbí se mi na ní jejich jednoduchost, atmosféra i příběh.
Jedním z typických rysů první desky je zdání, že všechny stopy se sobě velmi podobají, tak silně drží album pohromadě. Don't Leave Me možná podle názvu vypadá na kýč, ve skutečnosti ale na rozdíl od první stopy přitvrzuje. Přestože se společné rysy najít dají, nedokáže jich druhý track využít tak dobře jako ten úvodní.
I Was There v početném zástupu vyniká svým autorem textu. Slova napsal bubeník John Kiffmeyer a vzpomíná v nich na minulost. Může to vypadat zvláštně u jednadvacetiletého kluka… ale nostalgie se věkem pouze zvyšuje, nikoli objevuje. Kapele se celkově povedl melodický kousek se zajímavou slokou i refrénem… a střední část zpívá Mike Dirnt, to jste věděli?
První album dále charakterizují jakési "jemné napodobeniny" slavnějších hitů. V právě znějící Dissappearing Boy můžeme slyšet úvodní riff slavné pecky Sweet Home Alabama. Není ale nijak okatý a v samotné písni hraje minimální roli. Song, podobně jako Don't Leave Me, nezní marně, chybí mu ale něco extra, díky čemuž by vynikl nad ostatními.
Těžko uvěřit, ale titulní song celé kapely nazvaný prostě Green Day upadl v zapomnění. Ve své době to měl zjevně jednodušší, když ale dnes slyšíme jméno Green Day, asi bychom čekali něco spešl. Nedočkáme se. V podstatě jde o tentýž problém, jako u předešlé skladby.
Naplno se to ukáže u Going To Pasalacqua. Té něco extra, konkrétně silná melodie, rozhodně nechybí a taková výhoda znamená na první desce opravdu hodně. Navíc v ní lze slyšet i náznaky pozdějších Green Day z poloviny devadesátých let. I když i na ni se zapomnělo, pozornost si rozhodně zaslouží.
Při poslechu 16 mi naopak připadá, jako bych slyšel jemné, velice jemné náznaky Sex Pistols. Nejspíš jde ale pouze o můj pocit, žádnou nápadnou podobnost nečekejte. Song se přesto předchozím stopám vymyká. Někoho to může potěšit, nejsem si ale jistý, jestli je to změna natolik dobrá, aby předčila předchozí materiál.
Road To Acceptance se tak pro jistotu na předchozí vlnu vrací. Znovu se potvrzuje, jak moc se sobě prvních devatenáct songů Green Day podobá, protože jako bychom slyšeli jinou verzi I Was There. Příbuznost se nezapře, možná je to ale o důvod víc, abychom si k oblíbeným přidali i tuto, protože ani ona nikde zásadně neselhává.
Devátý song Rest se pro změnu pokouší nastolit nový styl, jde na to ale lépe než 16. Nic nezakrývá, od prvních taktů se sune velmi pomalu vpřed. Tenhle přístup asi nepotěší každého, já ho všakoceňuju, protože vnáší do trochu monotónního pojetí svěží vítr. Asi bych ji neposlouchal každý den… ale ani jsem ji nevypnul a poslouchal ji celé ty tři minuty.
The Judge's Daughter na první pohled nikterak nevybočuje z řady, pyšní se ale další důležitou charakteristikou první desky - skvělým kytarovým sólem. Lepší než tady už na žádné následné placce neuslyšíte. A je velká škoda, že BJ na ně později rezignoval, protože ukazuje, že pro ně cit měl a asi i pořád má.
BJ v jednom rozhovoru zařadil Paper Lanterns do doby, "kdy jsme konečně začali dělat pořádné písně". Při poslechu dává jeho poznámka smysl, protože tenhle song už opravdu zní sofistikovaněji a svou povahou by podle mého bez výčnělků zapadl do tracklistu Kerplunku. Green Day se v něm už neprojevují jako zelenáči.
Stejným směrem se vydala i Why Do You Want Him?, v níž byl BJ coby autor textu osobní, hlavní otázka míří k jeho matce. Tahle pecka má ale i něco navíc - kytarové sólo ve stylu Judge's Daughter. Sice ho nepřekonává, pořád je ale dost dobré na to, aby své písni přineslo body navíc.
409 In Your Coffeemaker poháněly jiné pocity. Odkazuje k odmašťovací dezinfekci značky 409, jíž měl frontman Green Day údajně nalít svému učiteli do kafe. Může se jednat o protest proti autoritám a škole. Prý se měla později objevit na Dookie, nakonec však skončila jen na rubové straně jednoho singlu. Verze z roku 1994 se od originálu liší jen trochu lepším zpracováním. Nezní špatně, ale myslím, že v tracklistu proslulé desky by tenhle song zbytečně hrál druhé housle.
Čtrnáctým trackem bude jediný dnešní cover, dobře známá Knowledge. Tahle skladba se v devadesátých letech těšila velké oblibě, zaznívala téměř na každém koncertu. Později, protože ji tvoří jen tři akordy, si právě na ni zvali Green Day na pódium fanoušky, aby si zahráli s nimi. Verze na albu se od originálu liší, zní jako pomalý barový song, doplněný o řadu autentických zvuků, piano a harmoniku. V tomhle pojetí se mi opravdu líbí. Na koncertech ji kapela hrála ve stylu původních interpretů Ivy Operation a neselhali ani tam.
Jedinou titulní peckou (pomineme-li Green Day) zůstala 1000 Hours. Po několika progresivnějších písních se tahle vrací zpátky na vlnu naznačenou úvodními stopami. To je však proto, že jsme se dostali do nejstarší části kompilace z roku 1989. Song není úplně špatný, má však svou zdařilejší kopii a ta následuje právě teď.
Jmenuje se Dry Ice a pokud bych si měl vybrat dnešní nejoblíbenější track, ukázal bych právě na ni. Když loni v květnu vyšel článek o nejlepších punkových love skladbách, zastupovala tam Green Day právě ona. Později ji sice co do popularity zastínily mnohé jiné, žádná z nich však neměl její působivou melancholickou atmosféru dob začátků kapely, tak silný a přitom nekýčovitý text, tak uvěřitelný projev… a tak skvělé kytarové sólo. Ve všech klíčových aspektech jí scházejí chyby, což z něj dělá posluchačsky velmi atraktivní záležitost.
Spojitost naznačená titulní skladbou se trochu promítá i v Only Of You (kromě toho slyšíme i Why Do You Want Him?). Tyhle vzájemné vykrádačky album charakterizují. Měli bychom to schvalovat? Na to se v tomto případě nedá jednoznačně odpovědět, člověk chce být shovívavý, jde přece o úplné začátky kapely… Ale podobnost je tak do uší bijící, že si jí Green Day museli být vědomi. A asi jim nevadila.
The One I Want jako první z EP 1,000 Hours přináší ryze originální melodii. Smutnou ironií zůstává fakt, že je zatím ze všech čtyř písní nejslabší. Sice ji zdobí kytarové sólo ani ono však nedosahuje kvalit některých předchozích stop.
Se závěrečným songem I Want To be Alone se kruh uzavírá, protože podle úvodních taktů jako bychom se vraceli k prvním songům At The Library nebo I Was There. Vše nasvědčuje tomu, že vznikly ve stejné době. Je to automaticky známka kvality? Ano, song dobře šlape, svižným tempem, nechybí mu naléhavost, sólo ani melodické vokály. Díky tomu hodnotím dobře. Výborný konec dlouhé desky.

HODNOCENÍ
Během recenze se nám odkryly všechny charakteristiky tohoto zajímavého elpíčka. Začněme s těmi negativními. Songy znějí často "na jedno kopyto" a mnoho se vzájemně silně podobá. Stávat by se to nemělo… ale při tak vysokém počtu písní, navíc v úplných začátcích se tomu dá vyhnout jen těžko.
Nyní k pozitivům, ty jednoznačně převládají. Předně k atmosféře. Svou charakteristickou má každá deska, ne všechny však dokážou posluchače zasáhnout. A ještě méně z nich dokáže atmosférou posluchače prostoupit. První placka Green Day to dokáže beze zbytku. Ať už jde o nostalgii začátků, mládí nebo samotné songy. Další silnou stránku představují kytarová sóla. I když i ona se někdy vzájemně podobají, dodávají svým písním nádech exkluzivity, protože na žádné další desce už se jich neobjevilo tolik. A ani dnešní zručný kytarista Jason White v tomhle ohledu nekonkuruje devatenáctiletému BJovi.
Tím se dostáváme k poslední podstatné věci. Věk. BJovi, Mikeovi a Johnovi bylo v době nahrávání mezi sedmnácti a dvaceti. Kdo z nás by v jejich věku něco takového dokázal? Já určitě ne.
Celkově hodnotím 1,039/Smoothed Out Slappy Hours velmi dobře. Na první album, navíc nahrané sotva na hraně dospělosti, působí povedeně, uceleně a rozhodně neobsahuje jen začátečnické kousky. Pecky typu At The Library, Paper Lanterns, Dry Ice nebo I Was There jsou toho nejlepším důkazem. Já osobně v nich slyším sem tam i Beatles někdy z období alba Help! Jedinou větší skvrnou zůstává okatá podobnost některých písní. Ve světle výše zmíněných pozitivních rysů to ale vypadá jako nepatrná chybička…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama