Hvězda a dříč. Mick Jones (medailonek)

2. února 2018 v 11:55 | C Jay |  Medailonek
V očích mnoha fanoušků zůstává dodnes hlavním tahounem Clash Joe Strummer. Mick Jones vždycky stojí až kousek za ním. Přestože stál u zrodu kapely, napsal pro ni mnoho songů a některé i odzpíval. Jeho význam pro kapelu se ale plně projevil až poté, co byl vyhozen na základě komplotu zosnovaného člověkem, který by se měl snažit o pravý opak…



Mick Jones ani nebyl na pohled typickým punkerem. Jeho většinou uhlazené (někdy výstřední) oblečení vytvářelo zajímavý kontrast s Paulem Simononem a Joem Strummerem a jejich chuligánkou image. Jeho dlouhé vlasy zase rozčilovaly manažera Bernieho Rhodese. Neustále na Micka naléhal, ať se nechá ostříhat, že vypadá jako kašpar. I přístupem se od svých spoluhráčů lišil. Můžeme ale říct, že jen v dobrém slova smyslu, protože jeho cit pro hudbu a touha stát se skutečným profesionálem notně napomohla cestě Clash od syrového punku prvního alba k hudební dokonalosti London Calling nebo Sandinisty!


Mick Jones se narodil jako Michael Jeffrey Jones na konci června 1956. Typické velšské příjmení nejlépe prozradí, odkud pocházel jeho otec. Matka byla ruská židovka. Měli bychom to zdůraznit, protože to v další části příběhu sehraje svoji roli. Největší vliv na něj ale měla jeho babička. Právě s ní a se svou tetou prožil dětství i dospívání v podkrovním bytě v Londýně. Babička byla shovívavá k jeho hudbě a právě u nich se často scházela Mickova parta. Kromě hudby, kvůli níž (podobně jako třeba Glen Matlock) začal chodit na uměleckou střední školu, "protože si myslel, že se dostane do kapel a tak…", byl i velkým fanouškem komiksu. Pozdějšího bubeníka Clash Nickyho Headona pojmenoval Topper právě podle jedné komiksové postavičky a svou první kytaru si opatřil z peněz za svou sbírku sešitů. Oproti takovému Woodymu Mellorovi, který se pro peníze oženil s ženou toužící po britském občanství, to zní docela nudně, už tady ale můžeme vidět některé povahové rozdíly pozdějšího dua Strummer-Jones. Mick byl punker především skrze hudbu, jiné aspekty tohoto života mu zůstaly cizí. Potrpěl si na určitý komfort a neliboval si v tuláckém životě nebo squatech jako Joe. V lecčem to později připomínalo manýry rockové hvězdy. Jeho největším vzorem byli Rolling Stones.


Jeho první kapelu stojící za zmínku byli London SS. V té době se už znal s Paulem Simononem, Terrym Chimesem, Keithem Levenem i budoucím manažerem Rhodese (právě on přesvědčil Micka, ať Paula do kapely vezme). Mick zároveň učil Paula hrát na basovku. Nejprve to zkoušeli s kytarou, záhy ale oba naznali, že to není ten pravý nástroj. Paul nebyl žádný zázračný virtuóz a za jeho pozdějšími výkony nestálo nic než hodiny a hodiny tvrdého cvičení. Přes tohle všechno ale London SS neopustili nikdy svou zkušebnu. I když je na živo nikdo neviděl, objevili s později spekulace, že písmena SS odkazují k nacistům. Faktem je, že tehdy frčely názvy kapel podle měst původu - New York Dolls nebo Hollywood Brats a že i nacistická symbolika nebyla některým příslušníkům londýnské scény cizí. Víme však taky, že šlo především o provokaci. A těžko můžeme minimálně Micka Jonese, člověka židovského původu, podezřívat z propagace nacismu, zvlášť když později hrál v levicově smýšlející kapele.
Všechno se začalo ubírat správným směrem, když se zbytky London SS potkaly s Joem Strummerem. Frontman pub rockové formace 101'ers nad jejich nabídkou příliš neváhal. Jeho vlastní kapela měla sice brzy nahrávat album, Joe sám ale cítil, že její možnosti jsou vyčerpány. Budoucí Clash usilovně zkoušet, takže už po měsíci mohli poprvé vystoupit.


Mick se ve skupině postupně vyprofiloval jako sólový kytarista. I proto že nejlépe ovládat svůj nástroj. Joe se stal vedoucím zpěvákem a Mick ho ve zpěvu doprovázel. Především ale společně vytvořili autorský tandem a začali psát nové skladby. Nemuseli začínat úplně od nuly - něco přinesl Joe ze 101'ers, na jeho příspěvky se ale záhy zapomnělo. Mick skládající už dřív na vlastní pěst naopak přispěl kousky, které fanoušci Clash dobře znají: Protex Blue můžeme slyšet na debutovém albu a 1-2 Got A Crush On You vyšla později na singlu. Pravda, nejsou to největší hity… ale ani zapomenuté vycpávky. V počátcích Clash hrál Mick především na třešňově červený Gibson Junior. Byla to jeho zamilovaná kytara, vidět ho s ní můžeme na raných koncertech Clash nebo v klipu White Riot. Když potom jednou vypadla z jedoucího auta a rozbila se, byl z toho Mick velice smutný.
Jones se kromě toho podílel na prvních amatérských nahrávkách Clash. Proces nahrávání ho velmi zaujal a považoval ho za velmi důležité. Proto ho doslova dopálilo, když si pustil čtvrtý singl kapely Clash City Rockers a zjistil, že záznam byl oproti původnímu znění zrychlen bez jeho vědomí. Micky Foote, do té doby jeho blízký přítel si tím u něj na hodně dlouho zavařil.


To už jsme ale v roce 1977, kdy se sestava Clash ustálila ve složení Jones-Strummer-Simonon-Headon. Mick při tom sehrál svou roli, Keith Levene tvrdí, že právě Jonesovo chování k němu mu hodně ztrpčovalo život v kapele. Mick se totiž v roce 1976 náhodou dozvěděl o jeho narozeninách, a když zjistil, že je mu teprve devatenáct, začal se k němu chovat přezíravě, ačkoli sám byl jen o rok starší. Tehdy měl ještě podporu manažera kapely a Levene odešel…
V té době si už osvojuje svůj typický styl hry. Bylo to potřeba, protože Joe Strummer občas pouze zpíval a na Mickovi zůstávala vedle sólové i rytmická kytara. Zpíval jen zřídka, na první desce ho můžeme slyšet v již zmiňované Protex Blue, na druhé zase v nostalgické Stay Free. Kromě toho nazpíval několik dalších songů, většinou rubových stran singlů jako Jail Guitar Doors nebo Prisoner. Při jednom z koncertů té doby se ukázala další jeho typická vlastnost. Během vystoupení došlo ke rvačce v publiku, do níž se jak Joe, tak Paul zapojili. Mick jediný zůstal na pódiu s odůvodněním, "že někdo musí držet rytmus".
Zatímco pro ostatní bylo nahrávání elpíčka Give'em Enough Rope zoufale nudné, protože se všechno nahrávalo donekonečna, Mick se během něj a často i po něm učil nahrávacímu řemeslu.


Sedával ve studiu a na všechno se techniků a zvukařů vyptával. Rád také experimentoval se zvukem. Jen to posílilo jeho náskok před ostatními. Plně se to projevilo při nahrávání desky London Calling, kde dokázali Clash spojit dvě na první pohled protichůdné věci - joeovský smysl pro improvizaci s mickovskou přesností. Výsledek byl, jak víme, fenomenální. Tehdy také přišla Mickova první velká chvíle. Napsal a nazpíval apolitickou píseň Train In Vain inspirovanou jeho tehdejším vztahem, které se vedle London Calling a Guns Of Brixton řadí k největším hitům desky. Záhy ale navázal důležitější známost. Začal chodit s americkou zpěvačkou Ellen Foleyovou. Žena se sametovým hlasem si zazpívala v písni Hitsville UK, asi nejtypičtějším songu, jaký kdy Clash vydali. Vztah těchto dvou umělců byl bouřlivý a podle mnohých inspiroval v roce 1982 Micka k napsání songu Should I Stay Or Should I Go. I když tomu mnohé nasvědčuje, sám Jones to odmítá s tím, že chtěl pouze napsat pořádnou rockovou pecku. Jak víme, byl to jediný zářez Clash na prvním místě hitparády, mohli bychom to tedy nazvat Mickovým triumfem. Ve skutečnosti šlo ale o labutí píseň.


Jonesova role coby experta přes nahrávání stále rostla. V roce 1981 měli Clash vydat páté album nazvané Rat Patrol From Fort Bragg, které produkoval právě on. Ostatní z kapely ale nebyli se zvukem spokojení a většina z obsahu se nahrála znova a objevila se až za rok na desce Combat Rock. V té době vrcholily neshody mezi Mickem a ostatními členy, především Paulem a Joem. Vyčítali Mickovi, že ztrácí zájem na Clash a zajímajíc pouze experimenty. Mick si tehdy koupil nový zesilovač, nedokázal s ním ale najít společnou řeč. Především šlo však o jeho chování. Něco bylo už řečeno dřív. Mick se od ostatních lišil. Nebyl stejný typ punkera. On toužil být rocková hvězda a Clash mu k tomu měli pomoci. Zdálo se, že mu to vychází, začali koncertovat v Americe, vyprodali stadion Shea a jejich song dobyl hitparádu. Kromě toho se Mick opájel životem rádoby celebrity, potrpěl si na luxus a také užíval heroin (nikdy na něm ale nebyl závislý, šlo spíš o úlet). Podle jeho největších hitů Train In Vain a Should I Stay navíc můžeme usuzovat, že by mu nevadilo přiklonit se ke komerčnější hudbě s větším potenciálem prorazit, jeho dřívější zapálené levicové smýšlení ho pomalu opouštělo. Kromě toho všechny doháněla k nepříčetnosti jeho nedochvilnost, další rádoby manýr slavných. Není divu, že se s ostatními hádal, jeho konec v kapele byl ale hodně trpký a stál za ním manažer Bernie Rhodes.


Podle některým se Rhodes zhlédl ve svém vzoru Malcolmu McLarenovi, který se tehdy dal na pěveckou dráhu. Chtěl ho napodobit a Clash viděl jako dobrou příležitost. Použil stejnou taktiku, s níž kdysi McLaren vyštval ze Sex Pistols Glena Matlocka - začal systematicky podrývat důvěru mezi Mickem a Joem. Přiklonil se na jeho stranu, protože věděl, že ho lépe přesvědčí, navíc Jones mu v tom nevědomky pomáhal svým chováním. Nešlo ale o nic nového, Rhodes se snažil kytaristu vystrnadit z kapely už v roce 1978. Tehdy ho měl nahradit Steve Jones.
Když přišel pozdě na další zkoušku, byl tam jen Joe, Paul a Rhodes a Strummer mu oznámil, že by bylo lepší, kdyby už na zkoušky nechodil. Neřekl mu přímo, že ho vyhazují, na to neměl odvahu, přece jen to byl jeho kamarád. Šokovanému Mickovi přesto význam slov došel, hledal zastání u Paula, ten se však postavil proti němu. Zaskočený Jones beze slova odešel ze studia a lidé, kteří se s ním bezprostředně poté setkali, tvrdí, že byl velmi zaskočený a smutný. Dlouho při tom ale nezůstal. Nehodlal odprošovat, místo toho zvedl telefon a prakticky ještě téhož dne položil základy nové kapely, pozdější Big Audio Dynamite. Nabral nový kurz, punk nahradil novou vlnou. Jeho projekt se dobře uchytil a můžeme říct, že vítězem se stal on, protože Cash po jeho vyhazovu natočili zatracované album Cut The Crap a rozpadli se. Mick tehdy sice zčeřil vody prohlášením, že se dá dohromady s Nickym Headonem pod značkou Clash, vztahy s bývalými kolegy ale záhy urovnal a oba si zahráli v jednom z jeho klipů. Big Audio Dynamite sice podobné slávy nedosáhli a jejich složení se často měnilo, přesto si dodnes můžete zajít na jejich koncert.


Na začátku jednadvacátého století se také poprvé setkal s Joem Strummerem na jednom pódiu a vypadalo to na obnovení velké punkové ikony. Tyto plány však zhatila náhlá Joeova smrt v roce 2002. Dědictví převzal Paul s Mickem. Společně s Terrym Chimesem přišli na ceremoniál uvedení Clash do rokenrolové Síně slávy a dodnes se občas objevují na veřejnosti společně. Jones vystupuje i sám, jak dokazují četná videa na YouTube a celkově je ze všech členů nejaktivnější. Jen tím potvrzuje roli, jakou v Clash hrál a jak významný pro tuto kapelu byl… Patří k osobnostem, které respektuju, a setkání s ním by pro mě bylo splnění snu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama