Počátek návratů...Ramones: Too Tough To Die (recenze)

8. ledna 2018 v 16:31 | C Jay |  Recenze
V historii Ramones vězí mnoho předělů, které dnes považujeme za důležité. Mezi nejvýznamnější patří rok 1984. Kapela se tehdy rozhodla nabrat nový směr…. Přesněji řečeno, otočit se zpátky a až potom nabrat nový směr. Vyměnili alkoholem paralyzovaného bubeníka a na producentské křeslo své staré dobré známé. Plodem společné práce se stala deska Too Tough To Die. Jaká je?



Richie Ramone, ač se na něj trochu zapomnělo, měl na Ramones při svém příchodu obrovský vliv. Když se Johnny Ramone po nějaké době sešel s Joem Strummerem, řekl mu "Náš set je o dvě minuty rychlejší než loni v dubnu." Sám Richie Ramone uváděl, že s ním zahráli tracklist, který před tím trval hodinu a patnáct minut, za těžko uvěřitelných pětapadesát minut! Proč to říkám? Proto, že nejspíš tady se zrodila snaha hrát všechno dvakrát rychleji, než to vůbec bylo možné naplno se projevující v devadesátých letech.
Návrat Eda Stasia a Tommyho Ramona coby producentů byl naproti tomu snahou nahrát desku ve stylu prvních tří alb. Ramones definitivně uznali, že popová hudba není nic pro ně… a populární se díky ní nestali. Oproti předchozímu nepodařenému experimentu Subterranean Jungle se rozhodli vsadit na drsnější a rychlejší muziku.

RECENZE
Název Too Tough To Die (příliš tvrdý, než aby zemřel) odkazoval ke rvačce Johnnyho Ramona se Sethem Macklinem, při níž Johnny utrpěl vážné zranění hlavy. Jak k tomu došlo, nevíme, protože sám kytarista o této příhodě nikdy nemluvil.
Fotografii na obal pořizovali Ramones opět v podzemní dráze. Původní plán počítal s tím, že kapela bude pózovat pod podjezdovým obloukem, před mlhou ze suchého ledu a modrým světlem. Podle Johnnyho to mělo připomínat výjev z filmu Mechanický pomeranč z roku 1971. Na výsledném snímku ale nebyly vidět tváře, což Ramones původně chtěli. Protože na nich však netrvali, objevila se na přebalu fotografie siluet. Ikonický snímek tak vznikl vlastně omylem.
Tommy Ramone nezůstal jen producentem. Skladatelsky se podílel na první skladbě nazvané Mama's Boy. Změna soudu oproti první desce je od začátku patrná. Instrumenty působí hutněji a drsněji. To ale samo o sobě není zárukou úspěchu, protože jinak se Ramones moc nevytáhli. Song nemá šťávu, hlavně co se slok týče a refrén se člověku brzy zprotiví. Na otvírák dost odvážný tah.
Štěstím je, že to hned s druhým trackem zkusili úplně jinak. I'm Not Affraid Of Lie, pomalá, ponurá a těžce valící se skladba už ze své podstaty zklamat nemůže, dokáže však víc? Tím si nejsem úplně jistý. Poslouchá se sice dobře, ale chybí jí něco skutečně originálního, a její moderní reinkarnace She Talks To Rainbows zní přece jenom líp.
Následuje Too Tough To Die, úplně první titulní skladba od Ramones. První a taky předposlední. Společně s Animal Boy tak tvoří skutečně exkluzivní skupinu. Není to ale bohužel skupina nadprůměrně podařených songů, alespoň v případě Too Tough To Die ne. Stejně jako první stopě jí chybí jiskra, pouze proplouvá ušima… a jen v refrénech to nepříjemně drncá.
S Durango 95 se už dobře známe. Pojí se s ním několik prvenství a nej. Předně je to nejkratší studiová píseň Ramones, jediná jejich instrumentálka a napsal ji pouze Johnny Ramone, což se nikdy předtím ani potom neopakovalo. Není to vlastně nic extra neobyčejného, kapela pouze třikrát zahraje dvě tříakordové sekce. Přestože jde o brutálně jednoduchou skladbu, má své kouzlo. Ramones s ní později často zahajovali své koncerty. Název Durango 95 odkazuje k futuristickému autu, kterým jezdila parta ve filmu Mechanický pomeranč z roku 1971.
Stejně jako na předchozí desce se vedle Joeyho představil jako hlavní zpěvák i Dee Dee. Tentokrát dostal hned dvě příležitosti a první z nich na zrovna znějící Wart Dog. Doprovodné vokály obstaral nový bubeník Richie. Tato nová vokální dvojka se předvedla v živelné a rychlé písni. Už z dřívějška víme, že Dee Dee nikdy neměl sametový hlas, tahle záležitost přesto patří k jeho světlejším momentům.
Danger Zone se člověku konečně zdá, že slyší něco z těch starých dobrých sedmdesátkových Ramones. Song nese všechny typické atributy, od délky, před kompozici po zpracování. Znovu nejde o skladatelský Everest, skladba však dobře zní a své fanoušky si najde.
Ačkoli mělo být Too Tough To Die návratem ke kořenům, právě na něm se v míře dosud neslyšené objevil přesný opak. Chasing The Night je prvním z těch příkladů. Svižná, ale dlouhá. Navíc prosycená prvky popu. Může to znít odpudivě, ve skutečnosti ale tenhle song patří k vrcholům desky.
Přirozenou dvojici s ní bude tvořit Howling At The Moon, s níž ji pojí podobné parametry, jen ten pop se do ní promítá silněji a celkově není tak působivá jako Chasing The Night. Každopádně zní zajímavěji jako cokoli ze začátku desky.
Daytime Dilemma zašlo z této trojky nejdál a už to začíná trochu skřípat. Příliš se rozněžňuje (a to i přesto, že má v dovětku Dangers Of Love). Kdyby měla rockovější střih, mohla by znít líp. Důkazem budiž refrén, song by pak vypadal jako něco z Pleasant Dreams a to byla charismatická deska.
Charismatickou rockovou skladbou by mohla být hned následná Planet Earth 1988. Ale jen do chvíle, kdy poprvé zaznít refrén. Příšerně přeslazená část se tluče s valivou a slokou jen těžko snesitelným způsobem. Škoda promarněného potenciálu.
Humankind naštěstí ničím podobným netrpí, jako jedna z mála zastupuje skutečně ryze rockové ramonské songy bez nějakých příkras. Neumí sice omráčit úžasem, dobrý dojem ale zanechat dokáže a to se taky počítá.
Takřka na konci se vrací Dee Dee, aby podruhé zazpíval v písni Endless Vacation. Představil se tentokrát ve zběsilém hard coru a proložil ho několika pomalými pasážemi. Výsledek proto spíš než song připomíná parodii. Třeba i pobaví.
Na závěr se nebudeme nějak dojímat, naopak si představíme song skutečně našlápnutý. No Go zůstane osamělou ukázkou toho, jak mohla tato deska fungovat, kdyby se na ní objevilo víc podobných tracků. Není to nic ohraného ani přehnaně vzdáleného a cizího. Tón udávají výrazné bicí, ty se opravdu povedly. Nehapruje ale ani nic ostatního. Na závěr skvělé.

HODNOCENÍ
Pro celý tento odstavec bude příznačná otázka, zda se opravdu Ramones povedl návrat ke kořenům. Ne, nepovedl. Protože ať je tahle deska cokoli, není návratem k ničemu ze sedmdesátek. Proč? Elpíčku na něco takového chybí hlavně přirozená lehkost prvních elpíček. Tato snaha zároveň zabránila kapele stvořit něco odvážného a nového. Album působí nerozhodně, střetává se v ní ramonský punk s metalem, hard corem a popem. A nejvýmluvnějším důkazem, že Too Tough To Die není návratem, je skutečnost, že nejvíce uspěly songy Chasing The Night a Howling At The Moon, které se původní koncepci velmi vzdálily.
Jaké tedy ve výsledku osmé studiové LP Ramones je? Především mi připadá málo výrazné, nějaké hity má, ale oproti minulosti se jejich počet znatelně snížil. Měli bychom se spokojit jen se dvěma či třemi, když jsme bývali zvyklí na podstatně větší nálož? Deska také není sehraná a kompaktní, její tracklist se rozbíhá různými směry. To je velký handicap zejména v porovnání s jeho předchůdci Subterranean Jungle (ať si o ní myslíme cokoli) a Pleasant Dreams.
Kritici ve své době hodnotili album poměrně dobře, ne tak hitparády. Žádné jiné do té doby vydané elpíčko Ramones se nepropadlo tak hluboko. Až později mu tenhle nelichotivý primát sebralo Halfway To Sanity a posléze se ještě hloubš dostalo Mondo Bizarro.
Obecně bych Too Tough To Die zhodnotil jako rozpornou desku, kterou v mnohém předchází její pověst.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama