(Ne)jen kuriozita? Ramones: Acid Eaters (recenze)

22. ledna 2018 v 14:45 | C Jay |  Recenze
Album Mondo Bizarro bylo pro Ramones skoro zmrtvýchvstání. Zmizela temná a hutná hudba a nahradil ji svěží svižný rock. A jakoby chtěla potvrdit svou formu, vydala kapela i novou desku v kadenci jako za svého mládí. Elpíčko Acid Eaters se na pulty obchodů dostalo už půl roku pod Mondo Bizarro. Překvapilo ale obsahem.



RECENZE
Natočit dlouhohrající desku obsahující jenom covery je pozoruhodný a velmi neobvyklý krok. Většinou se k němu uchylují různí "diskokrálové" bez vlastní tvůrčí invence. V rockové hudbě se s ním setkáme velmi zřídka (upřímně ani žádný další případ neznám). Ramones se v tomto případě rozhodli vzdát poctu svým vzorům a oblíbencům především z šedesátých a sedmdesátých let. Vybrali písně od takových veličin jako Bob Dylan, Rolling Stones, The Who nebo Animals. Jen Beatles chyběli. Nevím, jak tehdy, ale dneska by je Apple nejspíš žaloval.
Proč deska dostala jméno Acid Eaters dodneška nevím, i když termín požírači kyseliny docela dobře zapadá do ramonského "freak" efektu. Projevilo se to i na obalu. Cover Mondo Bizarro byl divný, ale tohle je vyloženě odpudivé. Jednoznačně nejhorší obal ramonské desky. Později se mu přiblížilo jen We're Outta Here, ale tomu se člověk aspoň zasmál.
Start je slibný, začínáme Journey To The Center Of The Mind, kterou nám představí C. Jay. Název možná vypadá kostrbatě, v písni však zní dobře, a celkově má song dobrý spád i melodii. Předčí i originál z konce šedesátých let, modernější provedení mu sluší.
Nejslavnějším coverem tracklistu je pak bezpochyby Substitute, proslulý hit The Who. Už ho dobře známe, věnovali jsme se mu v jednom srovnávacím článku. Stejně jako tehdy vyzdvihuju uměřené, modernější rockové pojetí, které se nezvrhlo v panoptikální výkon Sex Pistols. Ramones k němu natočili i klip a nejlepší, co o něm říct je, že skvěle zapadá do konceptu názvu a obalu desky. Dřív jsem měl ramonskou verzi radši, postupem ale víc vyhledávám verzi od The Who. Mimochodem, s Ramones si tuhle pecku zazpíval i kytarista The Who Peter Townshend.
Následuje Out Of Time. Protože songů s tímhle nevynalézavým názvem existuje víc, tato konkrétně pochází od Rolling Stones z roku 1966. Oproti dvěma předcházejícím trackům hraje tenhle víc na city, je to pomalejší, jemnější záležitost. Zároveň však o poznání tvrdší než originál. Ramonskou předělávku pokládám za lepší už kvůli svému rozpornému vztahu k Rolling Stones.
K mikrofonu se vrací C. Jay a zazpívá další song ze šedesátých let Shape Of Things To Come od dnes zapomenutého Maxe Frosta a jeho kapely Troopers. Moderní inkarnace padesát let staré filmové skladby mě osobně zaujala víc než originál. Není to ale žádná hitparáda, navíc netrvá ani dvě minuty, což taky vypovídá o jejích schopnostech.
Teď náš čeká vpravdě hippie skladba nazvaná Somebody To Love, původně od Jefferson Airplane. Opět musím pro začátek říct, že Ramones si s coverem poradili dobře a původní verzi zastínili. Navíc konkrétně tenhle song se z toho, co jsme zatím slyšeli, nejvíc blíží jejich vlastnímu stylu.
When I Was Young je v podání Animals pomalá, ponurá záležitost, která zapůsobí. V tomto případě hraje čas v jejich prospěch. Ramonská verze je modernější a i Joey ji dokáže dobře podat, v tomto případě bych se ale těsně přiklonil k prvotní verzi. Už proto, že samotní Ramones přišli v tomhle segmentu s vlastními podařenými kousky.
Deska se půlí se sedmou stopou s nazvanou 7 And 7 Is (jak chytré, že?). Bohužel přechod od ponuré předchozí pecky k tomuhle je až nepřirozeně razantní. Písni nasazení rozhodně nechybí, ve všem ostatním toho ale moc nenabídne. Ramones jí dodali patřičný říz, těžko však odrovnat posluchače něčím, co už původně nebyla žádná extra hitovka.
My Back Pages napsal původně Bob Dylan a později ji zpopularizovali Byrds. V Ramones si ji vzal do parády C. Jay a společně s ostatními ji přetavil ve skvělou svěží pecku. Klidně by se mohla zařadit na tracklist předchozího alba, zapadla by dokonale. Lepší doporučení nelze dát. Jeden z vrcholů desky. Od originálu i první předělávky sice urazila značný kus cesty, šla ale správným směrem.
Joey se vrací s další tklivou a pomalou peckou Can't Seem To Make You Mine. I ona pochází ze šedesátých let, od, mně naprosto neznámé, kapely Seeds. Co k ní říct, tenhle druh skladeb většinou nemá čím překvapit, víte přesně, co od ní můžete čekat a nezklamete se. Ramonský cover je ale lepší než originál, který nepříjemně tahá za uši.
Have You Ever Seen the Rain? Pochází ze sedmdesátých let od kapely Creedence Clearwater Revival vedené známým Johnem Fogertym. Ramones opět trumfli originál, z něhož odstranili jeho pomalou jímavost a udělali z něj pohodovou rockovou píseň, která neurazí a možná zaujme.
Troggs jsou dodnes známí především svou syrovou hitovkou Wild Thing, Ramones si ale ke coveru vybrali I Can't Control Myself. Jejich modernější předělávka bohužel odstranila původní šedesátkovou atmosféru tolik typickou pro tehdejší hudbu. Některým písním to neublíží, jiné jsou na tom závislé a I Can't Control Myself patří k té druhé skupině. Ne že by byla špatná, nemá ale původní kouzlo a v tomto případě to dělá hodně.
Na samý závěr si užijeme dvojblok Beach Boys. Nejprve si poslechneme Surf City. Pokud znáte klasickou tvorbu této kapely přesně víte, co na vás čeká. Protože k těmto lidem patřím, nemůžu si nevšimnout, že Ramones tahle poloha nesedí. Kouzlo Beach Boys bylo především v harmonii jejich čtyř hlasů. Tomu Ramones se dvěma hlasy nemohou stačit. Navíc i songy Beach Boys hodně těží z atmosféry šedesátých let. V neposlední řadě pak kapela zvolila slabší song.
Prakticky totéž můžeme říct i o Surfin' Safari. I když jde o klasický hit, osobně ho nepovažuju za tak dobrý jako třeba I Get Around nebo Little Honda. Myslím, že s druhou jmenovanou by Ramones zabodovali mnohem víc. Ve své době mohli tenhle song slyšet pouze majitelé brazilské nebo japonské verze Acid Eaters.

HODNOCENÍ
Acid Eaters nelze hodnotit jako klasickou desku. Nemá ani cenu spekulovat nad jejím obsahem, co kdyby Ramones místo tohohle nahráli tohle. Kapela vybrala zajímavou směsku songů a svým provedením v mnoha případech předčila originály. Všichni členové odvedli výborný výkon, zvlášť bych vystihl C. Jaye a jeho zpěv hned ve třech písních. Ukázal se jako skvělá posila. Můžeme jen litovat, že s kapelou natočil jen dvě řadovky a Acid Eaters. Celkově můžu tuhle placku doporučit…a zdaleka ne jen jako nějakou kuriozitu, ale jako dobře natočenou desku…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama