Poslední romantik... Joey Ramone (medailonek)

22. října 2017 v 19:39 | C Jay |  Medailonek
Vysoký štíhlý vlasáč s dívčím účesem, růžovými brýlemi a nezaměnitelným hlasem. To byl Joey Ramone, jeden z neznámějších a nejlepších punkových zpěváků. Bez něj by byl tenhle žánr dnes úplně jiný a spousta jiných kapel by přišla o svůj vzor… Nejen o tom v dnešním medailonku věnovanému této punkové legendě.



Kouzlo Joeyho jako zpěváka a koncertního tahouna spočívalo (a dodnes to zůstává platné) především v jeho neopakovatelnosti. Jeho stylu prostě není možné se přiblížit, aniž by člověk nesklouzl do imitace. Hudba Ramones se napodobit dá, Joey ne. V punku se mu významem blíží Johnny Rotten, jeho skřehotavý hlas a image vzteklé fretky na pódiu byla a je kopírována dodnes všemi těmi špatnými brakovými kapelami.
Joey Ramone, to ale není jenom nezapomenutelný hlas. V průběhu let se výrazně měnil a postupně dospěl z nedoceněné šedé myši v platného muzikanta i skladatele s uceleným názorem na hudbu i na svět. Naneštěstí právě v době, kdy mohl naplno tyto získané zkušenosti uplatnit, dostihla ho zhoubná nemoc, která ho pronásledovala posledních několik let jeho života. Ten by se mohl stát námětem pro film - byl by to příběh o klukovi, co neměl nic a získal toho spoustu. Téhle pohádkové story by ale chybělo to nejpodstatnější - šťastný konec.


Joey (narozen coby Jeffrey Hyman) jako dítě podle svých slov nežil zle, musel se ale vyrovnat s těžkou rodinnou situací. Byl prvorozeným synem, jeho matka se ale s otcem Noelem Hymanem rozešla, když mu bylo deset, a znovu se vdala. S druhým manželem zplodila dalšího syna Mickeyho Leigha, zanedlouho ale zemřel při dopravní nehodě. Joey tak vyrůstal se třemi otci. Ti, kdo ho znali jako dítě, shodně potvrzují, že šlo o plachého a samotářského chlapce, v němž se nikdo moc nevyznal. Nebyl ani schopným žákem, matka musela neustále poslouchat, že Jeffrey je slabý, pomalý, špatně čte… a decentně řečeno, že je hloupý. V tomto ohledu matka své dítě bránila. Jeffrey podle ní rozhodně hloupý nebyl, škola mu ale nedovolila projevit silné stránky jeho inteligence. Kromě toho byl nesmírně kreativní.
Aby toho nebylo málo, v osmnácti letech mu doktoři diagnostikovali obsedantně kompulzivní poruchu. Je to psychické onemocnění, kdy člověk zažívá nepotlačitelné nutkání, opakovat určité činnosti. Takový člověk například trpí neustále pocitem, že má špinavé ruce (to je obsese), takže si musí neustále mýt ruce. Tento rituál mu pomáhá ulevit svým problémům. Vždy ale jen na krátkou chvíli. U Joeyho později jeho přátelé popisovali, že třeba sešel po schodech, a dole měl pocit, že nějaký schod vynechal, takže se vrátil a celé to třeba dvakrát opakoval. Není to častá nemoc, na rozdíl od mnoha jiných ji ale lze dobře léčit. Nemocnému člověku ale tyto obsese velmi znepříjemňují život a znesnadňují mu fungování ve společnosti. Když si k tomu připočtete mladého samotářského Jeffreyho, je jasné, že jeho rodina měla vážné obavy, co s ním bude… a co z něj bude.


Už ve třinácti letech se začal Jeffrey věnovat hudbě, jeho prvním nástrojem se staly bicí. Později si osvojil i hru na kytaru a začal i psát vlastní tvorbu. Jeho idoly se rekrutovaly především ze šedesátých let - rád poslouchal Beatles, Beach Boys, Rolling Stones nebo The Who - byl velkým obdivovatelem Petea Townsenda. I proto, že oba slavili narozeniny ve stejný den - 19. května. Proto s nelibostí sledoval, jak jeho vzory ztrácejí s přechodem do nové dekády svou slávu a nahrazují je pochybná uskupení, jimž nemohl přijít na jméno. Dodalo mu to impulz a také tvůrčí motiv, který se ale projevil až za pár let, na desce End Of The Century… Když se konečně dostal do nějaké skupiny, nebylo to za bicími, ale rovnou za mikrofonem. Jeho bratr Mickey prý nevycházel z úžasu, když ho viděl - byl to někdo úplně jiný. Člověk ve svém živlu nepodobný tomu zakřiknutému klukovi. Nevydrželo to však dlouho, týden na to se Jeffrey z kapely pakoval - prý nevypadal dost dobře.

Prošel ještě několika uskupeními, než ho oslovil jeho kamarád Dee Dee a pozval ho do nové kapely, kterou zrovna zakládal. Tehdy poprvé se dalo dohromady proslulé trio - Joey, Johnny a Dee Dee. První dva brzy převzali nápad toho třetího a vytvořili si vlastní Ramone pseudonym. V původním složení hrál Johnny na kytaru, Dee Dee na basovku a Joey na bicí. Dee Dee však nedokázal zároveň hrát a zpívat. Břímě zpěváka tedy přišlo na Joeyho, ale ani on to nezvládal nejlíp. V té chvíli napadlo jejich kamaráda Tommyho, aby šel Joey jenom zpívat. "Vypadá fakt dobře mezi Dee Deem a tebou," řekl Johnnymu. Ten to uznal, ačkoli dle jeho vlastních slov Joey pro něj nebyl ideál zpěváka. Po neúspěšném hledání bubeníka si za bicí nakonec sedl Tommy a sestava konečně byla kompletní.


Joeyho pozice v Ramones byla v prvních letech slabá. Můžeme si toho všimnout při rozhovorech, kde měli většinou hlavní slovo Johnny nebo Tommy, pragmatičtí vedoucí kapely. Dee Dee byl neřízená střela. A Joey? Tomu se moc nevěřilo a to, co říkal, byly často odpovědi nakukané Tommym. Větší prostor mu byl poskytnut při skládání. I tam sice hrál prim někdo jiný, Joeymu ale vždy na desce nějaká ta pecka vyšla. Byl autorem oblíbeného slaďáku I Wanna Be Your Boyfriend z debutové desky nebo podobně laděných kousků Oh, Oh, I Love Her So, Swallow My Pride nebo What's Your Game? Pořádný zářez se mu však povedl až na třetí řadovce se skladbou Sheena Is A Punk Rocker (nezapomeňme samozřejmě ani na skvělou Beat On The Brat). Byla to ale spíš výjimka. Protože pro Joeyho se staly charakteristické právě jemnější zamilované songy dokonalej zosobňující jeho povahu posledního punkového romantika….
Rok 1978 znamenal v jeho situaci obrat k lepšímu. Kapela nabrala nový kurz, díky němuž se měla stát široce populární, Tommyho na bubenické stoličce nahradil Marky Bell. Tommy sice nadále zůstal s kapelou ve spolupráci, jeho vliv ale pochopitelně poklesl. Joey toho využil a začal se stále víc projevovat sám. A nově zamýšlená deska Road To Ruin měla být založena právě na "jeho stylu". V té době měl navíc i svou múzu, přítelkyni Lindu Danielle. Napsal pro ni hned několik songů Danny Says, She's The One, She's A Sensation a další. Zbožňoval ji, v jeho idealistickém a romantickém pojetí lásky to byla dokonalá dívka, dívka snů.


Když se produkce Ramones ujal kontroverzní Phil Spector, znamenalo to další body pro Joeyho. Právě k němu Spector projevoval nejvíc náklonnosti (naopak si vůbec nesedl s Johnnym) a neustále mu pochleboval, čemuž se Joey jako obdivovatel dívčích skupin ze šedesátých let, s nimiž Spector tehdy spolupracoval, pochopitelně nebránil. Vrcholem v tomto ohledu se pro něj stala deska Pleasant Dreams, na níž převládaly právě jeho autorské písně. Desce však nechybí říznost a energie, o tom už jsme se přesvědčili. Zároveň ho v té době potkala tragédie - jeho milovaná Linda dala přednost Johnnymu před ním. Joey to chápal jako zradu. Nejvíc ho neranila ani samotná skutečnost jako fakt, že mu to ani ona, ani jeho spoluhráč a kamarád nehodlali vysvětlit. Vztah s Johnnym znatelně ochladl a během let se to nezlepšilo. V tomto dusném ovzduší navíc Joey propadl alkoholové závislosti. Stejné, která v roce 1983 stála Markyho místo. Zpěvák se z ní ale dokázal dostat. Jeho zlaté časy ale minuly, další desku už vzal do svých rukou Joey, na té další se vrátil Tommy. Ani s novým bubeníkem Richiem si do noty moc nepadl. Situace se zlepšila, až když ke kapele nastoupil mladý basák C. Jay. Ten si nejvíc rozuměl právě s Joeym. V té době už platil za vyzrálého autora a začal se projevovat i politicky. V druhé polovině osmdesátých let zaujala jeho spolupráce se zpěvačkou Debbie Harry. Ta hostovala na albu Halfway To Sanity společně pak ještě natočili diskoduet Standing In My Way.


Rok 1994 pro něj znamenal další ránu. Doktoři mu zjistili rakovinu. Ramones v té době už museli být unaveni neustálým koncertováním a cestováním, ale tato nemilá zpráva také ovlivnila jejich rozhodnutí, celý cirkus Ramones zabalit. Zjištění o nemoci se promítlo i do Joeyho tvorby na posledním albu, kdy stvořil asi nejdojemnější pecku Ramones, jež mu měla pomoci se se situací vyrovnat - Life's A Gas.
Konec Ramones ale neznamenal konečnou pro Joeyho. Koncertoval a nakonec se pustil i do sólového alba. Bylo to už na začátku nového milénia, kdy začínal prohrávat svůj boj se zhoubnou nemocí. Stihl nahrát jen pět písní, pak ho museli odvézt do nemocnice. Tam také, v dubnu 2001 zemřel. Bylo to krátce před jeho padesátými narozeninami. Právě na tento den uspořádali v klubu CBGB's tryznu za zesnulou punkovou ikonu. Rok na to byl Joey posmrtně uveden do Rock'n'Rolové Síně slávy. Jeho zamýšlené debutové album příhodně pojmenované Don't Worry About Me vyšlo téhož roku a o deset let později ho doplnilo další Ya Know?


Joeyho odkaz stále žije dodnes. Bez něj si totiž nejde punk vůbec představit. A nikdy to nebude jinak. Mým nesplněným snem zůstane se s ramones někdy setkat. A myslím, že právě s Joeym bych si nejvíc rozuměl…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama