Myšlenky punkera #22: Punkové kapely na sociálních sítích

23. září 2017 v 18:34 | C Jay |  Myšlenky punkera
Facebooky, twittery, instagramy a podobné sítě tvoří dnes takřka nedílnou součást života velké části obyvatel po celém světě. Už dávno to není jen zábava, ale také životní styl, byznys a pro mnohé i nutnost. Zaměřme se v dnešním zamyšlení na to, jak v této virtuální džungli fungují naše oblíbené skupiny a umělci.



Internetové sociální sítě jsou dost zvláštní svět. Umožňují na jedné straně zůstávat v kontaktu s přáteli a také s těmi, které už byste v běžném životě třeba vůbec nepotkali. Můžete se sdružovat s lidmi podobných zájmů nebo názorů. Dozvíte se tam takřka každou myslitelnou informaci. Bráno z tohoto pohledu jde o dobrý a fungující nápad.
Na straně druhé je to taky dost povrchní odraz naší doby. Přefouknutá bublina podporující v lidech exhibicionismus a domnění, že jejich život je zajímavý natolik, že by ho měli sdílet se světem. V drtivé většině případů tak vzniká jen nekonečná řada zbytečných informací, které nikoho nezajímají. A to i v případě známých tváří naší kultury. Nebo si myslíte, že někdo se na facebook připojí jen proto, aby viděl, co si jeho známý dal k obědu, kam jel a co tam viděl?
Spousta mediálních odborníků a sociologů dnes tvrdí, že naše virtuální identita (tedy to, jak se projevujeme na internetu) je něco odděleného od našeho skutečného života. Jakési naše nové já. S tímhle názorem se neztotožňuju. Člověk se sice na internetu projevuje jinak (anonymita mnohým zázračně rozvazuje jazyk a dodává odvahy), přesto si nemyslím, že bych při fungování na internetu (i tady na blogu) vypínal svoje "offline já" a zapínal "online já". Skutečnou a virtuální identitu dle mého názoru nejde oddělit. Ale to jen tak na okraj.
Sociální sítě dnes znamenají život. Doslova. Kdo na nich není, jako by nebyl vůbec. Znám to z vlastní zkušenosti. Uvědomují si to umělci, sportovci i politici. Takřka každý má svůj oficiální facebookový profil, vedle toho vznikají ještě fankluby nebo fanouškovské stránky.
Každý se ale liší přístupem ke svému profilu. Někteří zveřejňují každou pitomost ze svého dne, protože mají pocit, že by měli být svým sledujícím na očích. Jiní jsou skoupí na každý příspěvek. Jak si stojí v tomto ohledu punkové kapely?

Musíme mezi nimi rozlišit dvě skupiny. Nazvěme ji starou a mladou generací. Starší generace jsou muzikanti z dob, kdy ještě Mark Zuckerberg ani nebyl na světě. Vyrostli v úplně jiné době a facebook je pro mnohé z nich spíš povinnost. Mladší generace zahrnuje naopak umělce, kteří jsou aktivní, dejme tomu posledních pětadvacet let, a mají k těmto technologiím jiný přístup. Nemělo by to být ale ultimativní dělení, protože i mezi mladou generací najdeme rozdíly.
Nejaktivnější kapelou jsou bezpochyby Green Day. Jejich aktivita na facebooku je takřka denní, někdy přidávají i více příspěvků. Jsou aktivní na všech třech v úvodu zmíněných platformách. Využívají všech nabízených možností. Včetně merchandise, pozvánek, událostí i živých vysílání. A co v jejich příspěvcích najdeme?
Nejčastěji zveřejňují fotografie z koncertů ať už vážné nebo humorné. Občas to prokládají krátkými videi nebo vzkazy, které natáčejí jednotliví členové ze svých účtů. Pokud přijdou s novým materiálem, klipem a podobně, můžete si je jako první pustit právě na jejich profilu. Příspěvků z jejich soukromí najdeme minimum. A když už, většinou jde o to, že Mike vyfotil se svou ženou, případně s hrnkem kafe někde v LA. Mně osobně tohle vůbec nevadí, Green Day mám rád kvůli jejich hudbě, ne pro jejich osobní život. A jsem rád, že mi takto vycházejí vstříc.
To Billy Talent, jejich současníci z Kanady, tolik aktivní nejsou. Jejich poslední příspěvek je sice ze včerejška, ale od předchozího ho dělí takřka dva týdny. Většinou jde o statusy jen dvojího druhu: Fotografie z koncertů a sdílení nové epizody z Billy Talent Television.
Ještě méně se s aktivitou na facebooku namáhají Fratellis. Použijí ho, jen když chtějí fanoušky upozornit na blížící se koncert, pozvat je na turné, nabídnout jim merchandise, případně je potěšit nějakou fotografií ze zákulisí koncertu. Ani fotky ze živých vystoupení u nich nejsou časté.
Máme tu tři "mladé" kapely, ale tři přístupy k sociálním sítím. Který se vám zamlouvá nejvíc?

Staré kapely jsou v trochu jiné situaci. Většinou své profily nespravují osobně. Vedle toho, že se jim nechce, nebo jim to přijde zbytečné, to může být i proto, že už nežijí. To je třeba případ Ramones. Ale ani žijící umělci se příliš nepřetrhnou. Nejaktivnější ze staré gardy jsou nejspíš Dead Kennedys, protože dodnes hrají. Obsah jejich stránek se podobá obsahu stránek mladé generace jen v hodně skromném měřítku. Případně sdílejí odkazy na články, kde se o nich píše, nebo pojednávající o tématu blízkém fanouškům.
Ramones, respektive jejich profil, fungují spíše jako vzpomínková stránka z dob jejich slávy. Ukazuje staré fotky, připomíná historická výročí (narození, úmrtí a podobně) či upozorňuje, že to či ono album bylo remasterováno a znovu vydáno. Stránka Sex Pistols se projevuje podobným způsobem. Omezila se v podstatě jen na krátké příspěvky typu "Tento den v historii Sex Pistols", v nichž přináší zajímavosti spojené s tím konkrétním dnem. Fotek a dalších informací minimum. Ale aspoň něco. U takových Clash aby člověk čekal na příspěvek i několik měsíců. A většinou se dočká opět jen nějaké historické připomínky, výročí a podobně. Z velkých jmen rozhodně nejslabší pozice.
Jaks taks aktivní je na facebooku ještě stránka Patti Smith, projevuje se tam ale spíš jako spisovatelka než muzikantka. Většinou sdílí články o této umělkyni, přináší pozvánky na setkání s ní, případně reaguje na okolnosti a události, které s Patti Smith souvisí. Na hudbu Group se vzpomíná málo, takřka vůbec. Některé skupiny nemají na facebooku vůbec profil, například Tenpole Tudor, Heartberakers, Professionals nebo Voidoids…

Najít odpověď na to, co je zdravá aktivita na sociálních sítích, není snadné, protože každý vám bude tvrdit něco jiného. Fungovat málo znamená zapadnout a být zapomenut. Fungovat příliš znamená zveřejňovat hovadiny. Pak už je to na fanoušcích a příznivcích, co chtějí vidět. Protože večerně známá osobnost je do jisté míry jejich otrokem.
Z dnešního článku je zřejmé, že punkové kapely se prezentují rozumně a prostřednictvím normálních věcí. Nezatěžují nás přehnaně (leckdy spíš naopak) a díky tomu má každý jejich nový příspěvek větší váhu. Řídí se heslem "když nemám, co bych řekl, nebudu říkat nic." Není to úplně obvyklý přístup, buďme za něj vděčni, protože spoustě lidí dodnes uniká. Díky tomu si uchovávají kouzlo a jejich cena neklesá. A to je dobře…

Mimochodem, tohle je třístý článek, který na Rocksetu vyšel...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama