Když to punkeři zkusí jinak... Ramones: Road To Ruin (recenze)

3. července 2017 v 21:37 | C Jay |  Recenze
Když se řekne Road To Ruin, většině znalých fandů se vybaví I Wanna Be Sedated. Bezpochyby vynikající song. Může jeho domovská deska nabídnout víc, nebo sází hlavně na ústřední hit? Zjistíme v dnešní recenzi.



RECENZE
Po trojici dnes velmi ceněných ale komerčně neúspěšných alb se Ramones rozhodli pro přímý útok na smekavé úbočí slávy. Museli pro něj bohužel oželet svého bubeníka Tommyho, který se stáhl do ústraní. Získali ale obstojnou náhradu v podobě Marka Bella, bývalého bubeníka Voidoids. Novou desku měl podpořit i film s kapelou v hlavní roli. Součástí jeho soundtracku byly prověřené fláky i nové pecky z nového elpíčka.
Zdaleka nejzásadnější změna se ale stala v hudbě samotné. Ramones trochu ubrali ze svého syrového punku a pokusili se ho zjemnit použitím nových nástrojů. Dalo by se to nazvat snahou o nový začátek. Proto působí název Road To Ruin (Cesta ke zkáze) dost protichůdně. O to víc, že deska nemá titulní skladbu.
Z obalu jsem rozpačitý. Odstartoval na jedné straně tradici kreslených coverů. Ty v budoucnu nabudou leckdy velmi bizarních podob, takže tenhle první vypadá ještě docela rozumně. Nikdy se mi ale moc nelíbil. Kresba není realistická, bez nástrojů byste od sebe Johnnyho a Dee Deeho skoro nerozpoznali.
Tracklist se smrskl na dvanáct songů, má to ale své praktické důvody - stopáž jednoho songu poprvé přesáhla tři minuty. I ostatní kousky celkově povyrostly.
Začátek je silný. Otvírákem se stala I Just Want To Have Someting To Do. Název je sice děsivě dlouhý a nudný k tomu, o skladbě samotné to však neplatí. V ramonském standardu sice dost pomalá, vynahrazuje to ale silnou melodií a úderností. V tom všem jí dost pomáhá scéna z filmu Rock'n'Roll High School. Patří k mým favoritům.
I Wanted Everything se taky co do názvu nijak nepředvedla. Instrumentálně šlape mnohem rychleji (je to jedna ze dvou skladeb delších než tři minuty), jinak je ale dost změkčilá, svým charakterem by spíš zapadla na End Of The Century. Nikdy se z ní nestal velký hit… a asi po právu. Průměr. Přinejlepším.
Že to Ramones myslí se snahou zpopularizovat svou hudbu vážně, je jasné po prvních vteřinách Don't Come Close. Kdyby za pár let nepřišla Danny Says, nejspíš by nálepka nejjemnějšího songu zůstal právě jí. Uši to určitě netrhá, ale podle mě to je slepá ulička. Pop Ramones nesedí, mají na víc, v tomhle žánru by je navíc převálcovaly zkušenější hvězdy.
Další do sbírky "I wanna něco" songů se stává I Don't Want You. Ten v sobě kombinuje úvodní skladbu s atmosférou předchozí stopy. Výsledek je trochu zvláštní, protože tak nějak nevíte, kterou jeho tvář si vybrat. A spokojeni nebudete při žádném výběru. Skladbě navíc chybí silnější pasáž, která by vás upoutala. Když skončí, rychle na ni zapomenete.
I když je Needles & Pins jen cover, spraví mnoha posluchačům náladu. Dnes už ho nahrálo asi milion dalších muzikantů, ve své době to ale musel být svěží vítr. Kvality samozřejmě vychází hlavně z originálu, ramonské zpracování ale neobsahuje chyby. Přiměřené, decentní s nezaměnitelným hlasem. Pecka.
I'm Against It nás naopak vrátí do časů prvních punkových alb. Rychlá (sic uhlazená) s dobrou melodií a končí po dvou minutách. Klasika… ale dobrá. Jakoby vypadla z Rocket To Russia. Navíc první text nepojednávající o útrapách lásky.
Duhou půli zahajuje zmíněná I Wanna Be Sedated. Nestárnoucí klasika je bezpochyby největším hitem desky. Jako jediná se dostala do best of výběru z roku 2006. Snad jedinou výtku mám k tempu - mohlo být trochu rychlejší. Jako to předvedli Offspring ve své úpravě.
Ramones ji složili během svého britského turné, které mimo pódia trávili především v hotelu, kde koukali na americké grotesky. V Londýně se totiž nic nedělo.
Zmínit zaslouží i klip Vznikl až o deset let později. Tehdy vyšla kompilace Ramones Mania a video k téhle pecce bylo součástí jeho propagace. Krátce se v něm mihla i mladá Courtney Love. Naštěstí fakt jenom velice krátce.
Go Mental je nefalšovaná rocková stopa založená hlavně na kytaře, jako to bývalo dřív. Přesto ji nepovažuju za něco velkolepého. Párkrát jsem ji poslechl, ale už bych se k ní asi nevrátil. Milionkrát provařené téma o psychicky narušeném člověku žádné plusové body nepřidá. V Psycho Therapy ho Ramones zvládli lépe.
Pozor na uši, následující Questionigly (Tázání, jak poetické) otevírá hodně tklivá popová kytara. Rytmiku obstarává akustika. U Ramones to působí dost nepřirozeně a výsledek tomu odpovídá. Slaďárna, výstižnější slovo bych nenašel. Tenhle song musíte milovat, nebo proklínat.
Že to jde i jinak, dokazuje následná She's The One. Joey ji napsal z lásky ke své tehdejší přítelkyni Lindě (té, která si pak vzala Johnnyho), dokázal ji ale zabalit do svižného rockového křiváku. Svého času patřila mezi oblíbené, vyšla i jako singl. Dnes už se tolik nepřipomíná. Mně osobně nikdy neoslovila.
Atmosféru druhého alba v malé porci přináší Bad Brain. Ramones ji postavili podle svého klasického modelu - rychlá kytara hrající pár riffů, typické frázování slok a silný refrén, to vše za dvě minuty a něco. Pokud se vám tato kombinace zamlouvá, budete určitě spokojeni. Závěr s dokola opakovaným bad, bad brain bych klidně oželel.
It's A Long Way Back kapela složila ještě v roce 1977. Je to znát na jejím charakteru. Má prostě tu atmosféru. Takové dvojče What's Your Game. Tu mám rád, kvůli tomu musím i tuhle ohodnotit dobře, jinak bych byl sám proti sobě. Ramones ji správně píchli až dozadu, nejsem si ale jistý, jestli není na závěrečné zamávání trochu málo výrazná.

HODNOCENÍ
Road To Ruin dostalo ve většině hodnocení velmi dobré body, prakticky všichni dohledatelní recenzenti hodnotili plným nebo vysokým počtem. Tomu rozumím, deska své kvality má, pevně ji drží několik velkých a silných hitů. I nový bubeník Marky se dobře uvedl.
Problém je spíš v tom zbytku. Porovnávat s předchozími aby je bezcenné, Road To Ruin v tomto ohledu nemá šanci. Spousta songů se navíc nezajímavě jmenuje a s texty to není o moc lepší. Připadá mi, že deska nemá jednotnou koncepci. Odráží se v tom schizofrenní snaha zůstat Ramones a stát se populárními. Nenabralo to ale takový extrém jako na End Of The Century, což můžeme považovat ze velké plus.
Ramones na téhle desce ještě sedí pevně v sedle, znají své silné stránky. Objevují ale i ty slabé. Pár popových songů typu Questionigly nebo Don't Come Close to skvěle ukazuje. Určitě nejsou nepovedené, k dokonalosti však mají daleko. Není to muzika, kterou by chtěli fandové poslouchat. Není to ani muzika, která by zabodovala v rádiích.
Z tohoto pohledu se zdá, že snaha o průnik do mainstreamu selhala. Možná za to ale můžeme být dneska vděční… Road To Ruin není špatné… ale existují lepší a není jich málo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Spike Spike | 5. července 2017 v 14:33 | Reagovat

Já bych to vůbec tak zle neviděl. Jako jo, jsou tu popovější songy a to možná někomu nevoní, ale což totéž nelze říct třeba o I Wanna Be Your Boyfriend nebo What's Your Game? Ty byly už na prvních albech. Na Road To Ruin se toho sešlo možná povíc, ale Ramones to tu jen zkoušeli jinak, nedělali ze sebe něco co nejsou. Nebo alespoň když se zaposlouchám zní mi to jako přirozená cesta, ne nucený nátlak. Ne že bych si z hlavy vybavil všechny songy, ale Don't Come Close, Needles And Pins, I Wanna Be Sedated, She's The One, Questionigly a Go Mental to drží hodně, to jsou srdcovky a tuším rovná polovina alba, což je dobré skóre, najdou se i taká kde mám za favority třeba jen dvě, tři skladby. A to ta druhá polovina taky není špatná. Míň než 75% bych tudíž dát nemohl. :-D

2 C Jay C Jay | 6. července 2017 v 11:29 | Reagovat

Jasně, je to o vkusu a ten máme všichni jinak nastavený. Co se týče konkrétně téhle desky oslovují mě spíš jednotlivé skladby než album jako celek. U většiny ostatních LP od Ramones to mám opačně.

3 Spike Spike | 9. července 2017 v 23:50 | Reagovat

Taky mě většinou berou jejich alba jako celek. Dobře, na většině se najde i nějaký ten song co není úplně perfect, ale o to nejde. Třeba zrovna Road To Ruin si dám klidně s chutí celé. Co se týče toho vyzobávání jednotlivých songů spíš než poslechu desky jako celku, to mám spíš v období mezi LP Subterranean Jungle a Brain Drain. Tam se nalézají jak učiněné perly, tak kousky co bych znova snad ani slyšet nemusel...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama