O třech sestrách. Patti Smith: Horses (recenze)

31. července 2017 v 12:28 | C Jay |  Recenze
Po nějaké době tu opět máme další velkolepé a významné album. Debutová deska Patti Smith se dnes považuje za jednu z nejlepších rockových nahrávek vůbec. Svědčí o tom třeba fakt, že časopis Rolling Stones ho umístil do první padesátky nejlepších alb všech dob. Vypadá to působivě, samo o sobě to ale nemusí nic dokazovat. Podívejme se dnes, co fenomenální album může nabídnout posluchačům třetího tisícitelí.



Patti Smith v jednom předloňském rozhovoru uvedla, že původně nikdy neplánovala vydat další desku po Horses. Chtěla prý jen zaznamenat svou kapelu na vinyl, využít příležitosti, kterou jí dalo studio…a pak se zase vrátit do knihkupectví, kde tehdy pracovala. Pro nás je samozřejmě jen dobře, že se nakonec rozhodla jinak, jinak by světlo světa nikdy nespatřila další skvělá alba a knihy z pera této pozoruhodné umělkyně.
Horses oficiálně vyšlo jen pod hlavičkou Patti Smith, nahrávala ho ale stejná sestava, která za rok stvoří Radio Ethiopia, takže jde jen o chybějící slovo Group v názvu. Kromě nich se ale na placce podílela i zvučná jména tehdejší scény - Tom Verlaine, Allen Lanier z Blue Öyster Cult a producentem se stal bývalý člen Velvet Underground John Cale. Podle Patti Smithové s ním nebyla vždycky jednoduchá spolupráce, ale výsledek stál a stojí za všechny neshody…


RECENZE
Takřka stejně slavným jako obsah se stal i obal Horses. Černobílá fotografie Patti Smithové byla označena jako jeden z nejlepších snímků zachycujících ženu. Zpěvačka má na sobě prostou bílou košili (od Armády spásy) černou stuhu kolem krku, tmavé kalhoty a přes rameno přehozené sako s malým koníkem na límci.
Fotografii pořídil její blízký přítel Robert Mapplethorpe a přes námitky nahrávací společnosti se ji podařilo úspěšně protlačit až na obal. Snímek je zvláštní v tom, že zachycuje Patti skoro jako androgynní (oboupohlavní) bytost. Její ženství zmírňuje střídmé mužské oblečení, ne však tak výrazně, aby ho úplně překrylo. V mnohém tak příhodně doplňuje textový obsah Pattiiny tvorby, který není jednoznačně pohlavně vymezen.
Fotografie má tak své zvláštní kouzlo. Mně se líbí a řadím ho k nejoblíbenějším vůbec. Je to rozhodně nejlepší obal nejen Patti Smith Group, ale nepřekonaly ho ani pozdější sólové projekty.
Nyní už k hudbě. Čeká nás sice jen osm skladeb, přesto potřebují přes čtyřicet minut. A hned pro začátek tu máme rovnou skladbu nejlepší a nejslavnější. O Glorii jsem už kdysi před rokem psal v Songu týdne. Hýřil jsem tehdy samými superlativy a ani teď tomu nebude jinak. Skladba je naprosto fenomenální, byla to moje první zkušenost s Patti Smith a těch šest minut, co trvá, se pro mě stalo fascinujícím zážitkem. Nic podobného jsem do té doby neslyšel. Byl to můj největší objev od Anarchie v UK.
Všechna chvála ale nepatří jen Patti, protože jde vlastně o velmi upravený cover od severoirské kapely Them. Z originálu se ale v této verzi uchoval pouze refrén. Patti v textu reflektuje své vzpomínky na náboženskou výchovu své matky a kombinuje je s verši ve stylu Arthura Rimbauda. Rozhodně doporučuju. Bez Glorie není Patti Smith.
I Redondo Beach už známe, ta byla v Songu týdne nedávno. Pokud vás blíže zajímá pohnutý a temný příběh téhle reggae "plážové pohodičky", klikněte na modrý odkaz a začtěte se do staršího článku. Nemůžu ho tady znovu příliš rozepisovat. Teď bychom už správně měli být někde v půlce alba… jen připomenu, že Patti k textu inspirovala její sestra Linda a jedna její příhoda. Redondo Beach patří celkově ke zlatému vrcholu Horses, bezvadná píseň.
Nyní nás čeká epochální devítiminutový Birdland, takže si udělejte pohodlí. Začíná podobně jako Gloria, pomalým pianem a spíš recitací než zpěvem. Tato záležitost se ale nerozjíždí do rockového fláku, zůstává spíš poezií s hudebním podkladem.
Devět minut rozhodně není běžná délka, Birdland by se asi v rádiu neobjevil… jenže tam ani nepatří. Spíš než klasická hudba je to umělecký zážitek, při němž zavřete oči a soustředíte se jenom sluchem. Chápu, když při první zkušenosti tenhle song přeskočíte, taky jsem to udělal… ale až budete mít náladu, určitě se k němu vraťte a zaposlouchejte se do veršů inspirovaných rakouským psychoanalytikem Wilhelmem Reichem.
Vedle Birdlandu vypadá Free Money s necelými čtyřmi minutami jako klasická konvenční pecka. I zní. Přes počáteční piano nabírá záhy na obrátkách, s každou vteřinou stoupá její naléhavost a dle mého názoru i kvalita. Nejsem sice stoprocentně přesvědčený (třeba závěr je na můj vkus až moc rušivý), ale skladba celkem dobře šlape, má dobrou melodii a i spousty fanoušků. V textu Patti vzpomíná na své dětství v New Jersey.
Mým posledním velkým favoritem Horses je Kimberley, po němž se deska láme do druhé poloviny. Je to pomalejší a umírněnější song, působí ale mile a vstřícně, jeho nevtíravá melodie se dobře poslouchá. I jeho můžu vřele doporučit, hlavně závěr nemá chybu.
Název Kimberley není samoúčelný, stejně se jmenuje další sestra Patti a ve skladbě se zpívá právě o ní. Sourozenecké trio slíbené v názvu je nyní kompletní. Zkrátka tak přišel jen poslední sourozenec Todd.


Pohnutý osud má Break It Up, kterou Patti napsala po návštěvě hrobu Jima Morrisona v Paříži, kde proslulý frontman kapely Doors v roce 1971 zemřel. Morrison patřil mezi její idoly, píseň ale rozhodně není povrchně podbízivá, zpěvačka zvládá mistrně i tuto polohu. Píseň má velmi silný náboj, cítíte ho už ve slokách a v refrénu graduje. V hodnocení bych ji přirovnal ke Free Money. Nepatří vyloženě mezi mé oblíbence, nenapadá mě ale nic podstatného, co bych jí vytkl.
Následná Land opět překračuje devítiminutovou hranici, ale na rozdíl od Birdlandu se dělí do tří zhruba stejných částí. První z nich je titulní píseň Horses. Když se po tradičním pomalém intru rozjede, zní velmi podobně jako Gloria, což je nejlepší vizitka, jakou mu můžu dát.
Hlavním hrdinou je homosexuální mladík Johnny a jeho kůň (inspiraci vzala Patti z knihyWild Boys od Williama Burroughse) a jedná se o metaforické zpodobnění setkání autora románu a již zmíněného Roberta Mapplethorpea.
Píseň plynule přechází do druhé části nazvané Land Of Thousand Dances, což je zase parafráze písně černošského R'n'B zpěváka Chrisse Kennerse a obsahuje i její krátký úryvek. Poslední třetina, La Mer(de) skládá poctu prokletému básníkovi Arthuru Rimbaudovi. Název je zajímavá francouzská slovní hříčka kombinující slova mer (moře) a merde (asi jediná obecně známá francouzská vulgarita).
Píseň celou dlouhou dobu drží dobrou a zajímavou melodii, takže vás nudit určitě nezačne. Doporučuju vydržet až do závěrečného fadeoutu.
Závěrečná Elegie odkazuje k dalšímu idolu Patti Smithové, k Jimmimu Hendrixovi. Ten, stejně jako Jim Morrison, zemřel na začátku sedmdesátých let. Pomalá píseň je opět založená hlavně na klavíru a v pomalém tempu setrvá celé tři minuty. Mně osobně se pocta Morrisonovi líbí víc než pocta Hendrixovi, čímž kvality druhé jmenované nijak nesnižuju. Každá totiž pracuje jiným způsobem a záleží na náladě, která zrovna zaboduje víc. Ale na závěr dobře zvolené.

HODNOCENÍ
Od prvních do posledních tónů je jasné, že deska Horses je po všech stránkách výborný počin. Má jasně daný koncept, od něhož se neodchyluje, všechny skladby k sobě výborně ladí a na rozdíl od pozdějších desek, kam se přece jenom nějaké kazy vloudily, je debutová placka prakticky bez chybičky. Navíc i obdivuhodně vyvážená. Nabízí jak skvělé melodické hity jako Gloria nebo Redondo Beach, tak i umělečtější výpravné kousky typu Birdland nebo Land.
Ano, její styl nebude sedět každému, ale to se stává vždycky a každému. Celkově můžu zodpovědně prohlásit, že album ani po čtyřech desetiletích neztratilo nic ze svých kvalit. Pořád stejně dobré, stejně zajímavé… stejně působivé.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Marvav Marvav | 1. srpna 2017 v 17:16 | Reagovat

Už je to chvíli co jsi psal o tom proč není Paul McCartney "mrtvý" :D, no a tuhle jsem narazil na to že John Lennon by měl být nažibu jako nějaký Mark Staycer. Je to hloupost, ale ta podoba obličeje i hlasu je neuvěřitelná :-)  :-)

2 C Jay C Jay | 2. srpna 2017 v 9:25 | Reagovat

Díky za tip, to je pro mě novinka :-) . Trochu jsem googlil a Mark Staycer je Lennonův imitátor. Hrál ho ve filmu Let Him Be, který je o tom, že dva studenti najdou záznam vystoupení člověka nápadně podobného Johnovi. Film je fikce, ale je možný, že to někteří vzali až příliš vážně, protože o Staycerovi se na netu píše především v souvislosti s konspiraci o předstírané Lennonově smrti. Je to samozřejmě absurdní teorie postrádající logiku.
Ale souhlasím s tím, že Staycerovo napodobování, hlas i vzezření jsou velmi přesvědčivé.

3 Marvav Marvav | 2. srpna 2017 v 12:13 | Reagovat

[2]: Tak samozřejmě že jsou to jen nepodložené konspirace, ale kdž to někteí vezmou vážně...našel jsem i video ve kterém někdo věří, že Paul je mrtvý a John živý. Já jen čekám až někdo začne s tím, že i George si žije někde jako mnich v Indii a Ringo je přestrojený Pete Best :-D  :-D

4 C Jay C Jay | 3. srpna 2017 v 10:58 | Reagovat

Radši to neříkej moc nahlas nebo to za chvilku fakt někoho napadne. :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama