Velké koncerty: Patti Smith Group ve Stockholmu 1976

14. června 2017 v 13:13 | C Jay |  Velké koncerty
Jestliže platí, že koncerty jsou hudba viděná očima, pak koncert Patti Smith Group ze Stockholmu na začátku října 1976 můžeme označit nejlepším názorným příkladem. A pokud stejně jako já obdivujete hudbu Patti Smith Group pro její komplexnost a neuvěřitelně široké pocitové pojetí, určitě by vám tohle zajímavé vystoupení nemělo uniknout. A i když k těm fanouškům nepatříte, podívejte se. Bude totiž na co…



Koncert ze Stockholmu později překřtěny na "I never talked to Bob Dylan" patří nejen k punkovému zlatu, ale ke zlatu rockové hudby obecně. Je to čirá audiovizuální esence muziky této skupiny na vrcholu sil. Dochoval se z něj kvalitní barevný a dnes volně dostupný záznam stejně jako zvuková nahrávka.
Kapela přijela do Švédska třetího října, měla vystoupit v proslulém Konserthuset, předním švédském koncertním sále (Konserthuset znamená švédsky doslova koncertní sál). Budovu postavili v roce 1902 a jako místo veřejných vystoupení sloužila od roku 1956. Dodnes funguje.
V klasické pětičlenné formaci, které nedávno vyšlo nové dlouhohrající album Radio Ethiopia, ale chyběl jeden ze členů - klávesista Richard Sohl se neúčastnil. Nepodařilo se mi dohledat proč. Nahradil ho Andrew Paley. Byl to pro něj jen jeden ze zářezů postupem let totiž spolupracoval s Ramones, Debbie Harry nebo Brianem Wilsonem z Beach Boys.
Záznamu I never talked to Bob Dylan předchází pětiminutové interview s kapelou pro švédskou televizi. Mluví sice skoro výhradně jen Patti… ale mluví o zajímavých věcech. Třeba, jak se tvoří jejich hudba pomocí kombinace tří H (heart, head, hands) a zmiňuje se i o nové desce, kterou ona a Ivan Král propagují i na tričkách. Také vyslovuje myšlenku o "nahém pocitu" jako o hlavním motivu nového díla. Pokud mu chceme rozumět, měli bychom si to rozhodně poslechnout.

Lenny Kaye, Patti Smith a kus Ivana Krále během rozhovoru, který koncertu předcházel.

Pak už přichází na řadu hudba. Blok asi dvanácti písní startuje s coverem Lou Reeda We're Gonna Have Real Good Time Togehther, která zněla v té době na koncertech Group často. Je to v jejich podání skvělá energická píseň přesně o tom, o čem mluví její název. Následuje to nejlepší z vlastní tvorby, skvělé songy z obou desek - Ask The Angels, Ain't A Strange, Gloria nebo Redondo Beach. Navíc ve výborné kvalitě, která se přinejmenším blíží studiovým nahrávkám. Kdo některé písně Group slyšel, musí toto velmi ocenit. Takřka přesně napodobit verzi Ain't A Strange z desky není nic jednouchého.
S koncertem se pojí několik zajímavostí. Třeba taková, že udávaná formace kytara, baskytara, bicí, klávesy a zpěv je dodržena jen jednou, v pecce Redondo Beach. Jinak se nástrojové rozložení velmi mění a vlastně jediný, kdo zůstane celou dobu u svého, je bubeník Jay Dee Daugherty. Basák Ivan Král hraje většinu koncertu na kytaru. Basovka leckdy úplně chybí, a pokud se bez ní kapela neobejde, hraje na ni Paley místo kláves nebo druhý kytarista Lenny Kaye. Kapela vystřídá skutečně pestrou škálu nástrojů - Gibson Les Paul, Gibson Junior, Fender Stratocaster, Gibson Thunderbird a Gibson Firebird. Samotná Patti si taky vedle zpěvu zahraje na Fender Duo Sonic i když žádný instrumentální velevrchol to rozhodně není.


Zdaleka nejpozoruhodnější je ale samotný charakter vystoupení. Více než koncert připomíná divadelní představení. Kapela využívá světlo, často mění jeho intenzitu podle nálady písně a úplně osvětlené pódium je snad jen při úvodní písni. Většinou se na potemnělém pozadí rýsují tři vyhublé postavy v bílých tričkách. Může to vypadat zádumčivě, ale kapela si svůj koncert užívá. Lenny Kaye dokonce tak, že při skladbě Free Money upadne na zem. Prim ale samozřejmě hraje zpěvačka. Patti Smith dává do svého výkonu všechno, ostatně jako obvykle. Je úžasné, jak jednu chvíli působí jako křehká dívka a hned nato dokáže živelně křepčit a poskakovat. Úplně přesně jako to dělá i v hudbě.
Představu divadelního vystoupení potrhuje minimální komunikace s publikem. Patti se k němu obrací vlastně jen dvakrát - poprvé, když uvádí cover Lou Reeda Pale Blue Eyes a když před závěrečným songem děkuje publiku. Dnes to působí zvláštně, ale mně je to rozhodně bližší než dlouhé proslovy a hloupé pokřikování, které dělá spousta kapel nyní. Znáte to, takové ty blbé věty typu "Bavíte se dobře?! Já vás neslyším! Ahoooooooooj! Hrajeme tu dneska jen a jen pro vás!"
Jen to snižuje důstojnost interpreta. Lidi by bez toho asi neměli pocit, že jsou na koncertě nebo co…


Ale na závěr ještě zpátky do Stockholmu. Zajímavý osud měl zvukový záznam. Nebyl oficiální a šířil se jen mezi lidmi. Dosáhl ale takové popularity, že se stal jednou z nejslavnějších pirátských nahrávek a posléze vystoupil z přítmí ilegality a pronikl na CD i DVD.
Tenhle koncert vyzdvihuju nad jiné nejen kvůli vynikajícímu výkonu celé skupiny. Ale proto, jak dokázal i při živém hraní navodit stejné pocity, které má člověk, když poslouchá desky Patti Smith Group. Myslím, že její muzika není jen obyčejná muzika. Je to ryzí umělecký zážitek, člověk to skutečně prožije, vnímá tu širokou paletu pocitů. Zní to jako klišé, ale lepší slova mě nenapadají. Styl téhle kapely se nemusí zamlouvat každému, ale jsem přesvědčen, že na to člověk vydrží koukat i přesto. Tak je to silné…

Obal nakonec oficiálně vydaného záznamu koncertu
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Missariel Missariel | Web | 15. června 2017 v 16:19 | Reagovat

Ta živelnost a opravdovost tý muziky je megabrutální....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama