Přetažení Beatles na jedno použití. Fratellis: Here We Stand (recenze)

5. června 2017 v 18:55 | C Jay |  Recenze
Zjistil jsem znepokojivou věc - teď v červnu uplyne deset let od vydání EP z éry Costello Music. Ale při naší retrospektivní cestě diskografií Fratellis jsem nějak zapomněl na jejich desku Here We Stand. Měl jsem v plánu zrecenzovat ji někdy na jaře… což tak úplně nevyšlo. Takže v červnu budeme mít hned dvě recenze Fratellis. To pouze informačně, teď už vzhůru na dnešní článek.



RECENZE
Že jsem na album Here We Stand pozapomněl, je vlastně svým způsobem symbolické, protože tahle deska i v paměti fanoušků zapadla. Nezískala takové uznání jako album předchozí ani následující. Stalo se tak oprávněně?
Předně název Here We Stand není žádná paráda. Sice se dobře vyslovuje, chybí mu ale šťáva - je to asi tak vzrušující, jako byste řekli chleba s máslem. Ale pořád lepší než obal. Pracovali na něm tři lidé, nic převratného ani zajímavého ale nestvořili. Snímek anglického dandyho v bílém obleku před cirkusovou plachtou kdesi uprostřed ničeho…slabé. Po všech stránkách. I po té zadní. Na ní nenajdeme nic jiného než seznam skladeb na hnědém pozadí.
První dojmy nic moc, ale to se nestalo poprvé a muzika to leckdy zachránila. Bohužel My Friend John patří k těm nejméně podařeným otvírákům, jaké jsem zatím slyšel. Skladba není dostatečně výrazná, nemá čím chytit a tím se zhroutí i zbytek jejího potenciálu. Nepřeslechnutelný je velice podivný styl hudby - jako když zkřížíte Beatles a popové osmdesátky s moderním zvukem. Jednotlivě to může fungovat (až na ty osmdesátky), společně to ale tvoří zvláštní mišmaš. Jen pro zajímavost - tohle je nejkratší song desky!
A Heady's Tale, jeden ze tří singlů naštěstí rychle spraví chuť. Pravda, bicím by neškodilo trochu ubrat, ale ústřední piano v jejich rachotu nezanikne. Hravý song s příjemnou melodií i dobrým tempem určitě zaujme. Jen pět minut je příliš, skladba je sice utáhne… vede to ale k problému, k němuž se dostaneme na konci recenze.
V Shameless hraje zase prim kytara. Když pomineme skákavou, ale nechytlavou ústřední linku (zvláštní, že?) a zvykneme si na to nové hudební aranžmá, šlape song docela dobře. Především zásluhou zpěvu, refrén se mi líbí. Bez něj bych pravděpodobně hodnotil hůř. Takhle říkám: OK, může být… Ale opět dlouhé.
Další singl Look Out Sunshine! dostal i vlastní klip. Kapela na něj tedy sázela. Jejich záměr vyšel i nevyšel. Stopa jede pomalu bez spěchu, ale zřetelně se v ní ozývají hitoví Fratellis předešlých let. Sloka funguje bez problému, refrén za ní trochu zaostává. Celkově solidní… ale na singl nejde o žádný extra hit. Asi bych si ho často nepouštěl.
Stragglers Moon má na začátku výrazný nádech westernu, dokola opakovaný popěvek je zpěvný. Jenže když se přidá i zbytek, znovu tu máme ten zvláštní multižánr jako u úvodní skladby. Na pozdějších deskách Fratellis tenhle "western" styl oprášili, ale zvládli ho mnohem lépe. A zase stejný neduh - dlouhé, skladbě po sto vteřinách dojde dech. Jak dokáže jet čtyři a půl minuty patří k záhadám moderní doby.
Přiznám, že v prvních vteřinách Mistress Mabel mnou proběhlo znepokojení. Úplně zbytečný strašák, protože co do melodičnosti máme tu čest s jednoznačně nejlepším trackem první půlky alba (i když konkurence byla dost slabá). To jsou Fratellis, jaké chceme! Kytara i piáno, basa, bicí a zpěv, všechno dokonale ladí.
Jesus Stole My Baby je docela raritka, protože ne na všech výliscích se objevil. Asi z dobrého důvodu, náboženští fanatici by byli schopní pálit kvůli němu alba Fratellis. Že to umí, prokázali už mockrát v minulosti. Kdyby chyběla na mém cédéčku, nezlobil bych se. Není to špatné, ale ani to moc nezaujme. Zase se hodí to hrozné slovo solidní. A v rámci ochrany svého sluchu to neposlouchejte až do konce… fakt ne.
Baby Doll, taková decentní stopa typu Little By Little nejspíš osloví i stejnou skupinu posluchačů. Druhou jmenovanou řadím sice mezi své oblíbence… u téhle si ale tak jistý nejsem. Ano, je to hezká píseň, nemůžu říct nepovedená… ale Fratellis podle mě tahle poloha moc nesedí.
Chyběl vám ten mišmaš typu My Friend John? Mně sice ne, ale stejně se vrátil. Styl Tell Me Lie to ale celé posunul ještě o něco výš. Netáhne se to celým songem, ale celkový těžkotonážní dojem, vytvářený hlavně bicími z téhle skladby dělá těžko stravitelné sousto.
Pamatuju se, že kdysi se mi Acid Jazz Singer docela líbil. Jen si už nevybavuju, jestli skrz hudbu nebo zajímavý název. Na povedenějších deskách Fratellis by nejspíš tenhle kus skončil v průměru, ale tady představuje celkem dobrý počin s příjemnou melodií. Nemá cenu říkat, že by potřeboval zkrátit.
Lupe Brown se skoro pěti a půl minutami je skutečnou zkouškou trpělivosti. Green Day v podání Fratellis je zajímavý nápad. Může to působit zvláštně, ale podobnost je dobře slyšitelná. Takže myslím, že určitou supinu by mohla tahle stopa zaujmout. Mně se docela líbila, dobrá práce hlavně s kytarou, sólo je skvostné…
Milk And Money přináší další pomalejší song jemnějšího charakteru. Jako změna určitě dobré. A abychom se těch skoro dalších pět minut nenudili, zhruba v polovině přichází změna na úplně jinou skladbu. Její ústřední rytmus je chytlavý a absence zpěvu vůbec nevadí. Líbila se mi. První část určitě taky nezavrhuju.
Originální deska tady končí. Upřímně, mám už dost, ale pojďme si na závěr ještě přihodit tři bundové tracky. Nobody's Favourite Actor začíná stylem Mon Yous, nemá ale její melodičnost. Působí trochu unaveně… ale uznávám, že takhle nebude vyznívat každému. Akustická verze by to možná vyřešila.
Moriarty's Last Stand zůstala v bonusech z dobrého důvodu. Je to slabý pokus Fratellis vrátit se ke Costellu ale zabalený v nepřesvědčivém obalu Here We Stand. Iritovala mě ale ukníkaná kytara ve stylu kýčovitých metalových balad.
Ella's In The Band, jedna z B stran singlu Mistress Mabel je naštěstí normální. Nic lepšího ale na její adresu říct nemůžu. Po všech stránkách průměrný, nezajímavý song. Trpí všemi neduhy téhle desky. Nijak výrazně by jí nepomohl, pokud by pronikl do původního tracklistu.

HODNOCENÍ
Fratellis se s tím skutečně nemazali a posluchačům připravili skoro hodinu muziky. Klasických čtyřiceti minut se sice nedrželi nikdy, ale vždy přidávali maximálně pět minut. Sám o sobě by to problém nebyl. Jde ale o muziku, kterou do té necelé hodiny vložili. Předně většinu skladeb dramaticky přecenili. Jen jediná z nich nemá čtyři a více minut (délku typu 3:52 počítám jako čtyři minuty) a mnohé songy se vyčerpají po minutě a půl. Fratellis to sice různě ozvláštňují, mnohem efektivnější by ale bylo jednoduché zkrácení.
Za druhé je tu ten zvláštní zvukový patvar kombinující v sobě různé žánry a styly. V několika skladbách jsem opravdu cítil Beatles, což je dobré. Ale skotské trio to spojilo s těžko představitelným provedením, které ve výsledku mnohým skladbám ublížilo.
Pokud bychom odhlédli od toho všechno, nebylo by pořád moc důvodů chválit. Většina písní je slabá, nemá dostatečný tah… prostě vás nechytnou, nemají čím. Hodně zjevně to vynikne, pokud si to srovnáme s Costello Music nebo We Need A Medicine. Vedle nich vypadá Here We Stand až nepatřičně…velmi nepovedeně. Nezabodoval ani žádný ze singlů. Pochválené songy by jinde hráli druhé housle. Obecně vzato vám Here We Stand jako desku nedoporučuju.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Missariel Missariel | Web | 6. června 2017 v 17:13 | Reagovat

díky za objektivitu, tohle mě mine....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama