Song týdne: Enola Gay + malá lekce z dějepisu

11. května 2017 v 9:08 | C Jay |  Song týdne
Tento týden si připomínáme výročí konce druhé světové války. Nevím o žádném songu, který by byl zhudebněnou vzpomínkou na ten den… ale znám jiný, upomínající na jednu z nejčernějších kapitol tohoto konfliktu. Skvrnu na vlajce vítězství. Zároveň si ukážeme, že ne všechna původní hudba z osmdesátých let je strašná a textově prázdná.



Kapelu OMD (Orchestral Manoeuvres in the Dark) možná všichni neznáte. I když dodnes nahrávají a vystupují. Jejich velká chvíle přišla kdysi dávno před sedmatřiceti lety, když vyšel jejich čtvrtý singl Enola Gay. Song se stal velmi populárním, dodnes se sem tam ještě hraje a po mnoha letech opět připomněl onu skvrnu na vlajce vítězství.
Hned na začátek je potřeba říct, že Enola Gay nemá nic společného s gayi ani homosexualitou. Kapela si pár takových interpretací poslechla, nepředpokládám ale, že byste vy nevěděli, co opravdu byl Enola Gay. Že to byl letoun, co v srpnu 1945 svrhl jadernou bombu na Hirošimu.
Text je vyčítavým protestem vůči tomuto introverznímu kroku, který údajně ukončil válku s Japonskem. Objevuje se v něm spousta detailů celé mise dodávající textu reálnější zlověstnější charakter. Narážky na to, že Enola Gay bylo jméno matky pilota letadla… a že je hrozné, že jméno matky, která život dává, nese věc, co rozsévá smrt. V této souvislosti nechybí ani jméno bomby - Little boy. Matka je hrdá na svého malého chlapce.
Zmiňuje se čas 8:15, kdy Američané bombu vypustili a také to, že mnohé hodinky v Hirošimě se po výbuchu zastavily a čas výbuchu 8:16 už na nich zůstal. Stejně tak stíny některých mrtvých vypálených do země a budov.
Mrazivě ironicky působí zmínka o tom, že po svržení bomby podali piloti jen suchou zprávu, že letové podmínky jsou dobré a vrací se do Spojených států.
Kritická podstata skladby a její textové provedení je perfektní. Právě proto jsem tenhle song zařadil na blog tematicky zaměřený na punk. I když provedení je výrazně osmdesátkové, melodie chytí a uvázne v paměti. Navíc ji nahrála kapela, co evidentně uměla hrát na nástroje ve skladbě znějící, což je taky plus, v osmdesátkách zvlášť.
Snad jedinou chybou může být, že OMD nezmínili i druhé letadlo Bockscar, které o pár dní později svrhlo druhou bombu Fat Man na Nagasaki. Enola Gay a Little Boy jsou ale obecně známější, asi proto, že prostě byli první. I když na přídi Bockscaru najdeme animovaný výjev znázorňující výbuch bomby v Nagasaki, což je docela otřesné.

Dnes se obecně traduje, že i když byl atomový útok na Japonsko hrozný, pomohl rychle ukončit válku, v níž by zemřelo daleko víc lidí. Tenhle výrok je ale dost alibistický, byla to jen výmluva amerických důstojníků a politiků s černým svědomím. Vyjednávání o kapitulaci Japonska probíhaly už od jara roku 1945, protože všichni Japonci rozhodně nebyli sebevražední bezmozci. Chtěli se vzdát, ale pouze pod podmínkou, že Američané zachovají císařský systém a vůbec nechají císaře a jeho rodinu na pokoji. To se nakonec stalo a císař Hirohito vládl až do roku 1989 a je tedy zatím předposledním japonským císařem! A byl to právě on, kdo dal rozhodující pokyn k přijmutí kapitulace a od samého začátku válku neschvaloval.
Na celou věc se ale můžeme podívat i jiným pohledem, který s Japonskem nesouvisí. Američané rozhodně nevyvíjeli atomovou bombu proto, aby mohli dobývat a zotročovat svět, což někteří amerikofobní blázni často tvrdí. K sestrojení bomby je hnal strach z toho, aby je hitlerovské Německo nepředběhlo a nezaútočilo s tou ničivou zbraní jako první. V létě 1945 už bylo sice Německo vyřízené, rostl zde ale jiný nepřítel, přímo ve vlastních řadách. Partnerství USA se Sovětským svazem držel pohromadě společný nepřítel, ale když ten padl, začaly se vzájemné vztahy mezi oběma zeměmi vyostřovat, panovaly dokonce obavy z nového světového konfliktu. Američané měli bombu hotovou, funkční, ale potřebovali ji nějak ukázat Sovětům. Demonstrovat její ničivou sílu. Doufali, že tato ukázka od války odradí. Tento záměr se podařil a na pár let hrozbu války skutečně odvrátil… ale jen do doby, než Sověti sestrojili (respektive okopírovali) vlastní jadernou bombu.

Z tohoto pohledu najednou vypadá americký krok docela pragmaticky a v Japonsku způsobené hrůzy najednou zůstaly jaksi upozaděné. V tom je kouzlo i kletba historie - že na jednu věc existuje mnoho pohledů a těžko rozhodnout, který je správný…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 DRAK DRAK | Web | 13. května 2017 v 17:59 | Reagovat

OMD bývali řazeni mezi tzv. new romantic. Jejich rpvní věci jsou žánrově téměř nezařaditelné, což nebylo u skupin spadajících pod obří křídla new wave nic divného. Blíže měli k Real Life, než k Ultravox, i k Visage, než k Depeche Mode. Každopádně přinesli čerstvý vítr. Některé punkové kapely šly cestou gotickou (Siouxsie and the Banshees), jiné novoromantickou...jo, opozice vůči disku byla hodně velkou vlnou...

2 C Jay C Jay | 14. května 2017 v 13:26 | Reagovat

Díky za doplnění.

3 DRAK DRAK | Web | 14. května 2017 v 17:09 | Reagovat
4 DRAK DRAK | Web | 14. května 2017 v 17:12 | Reagovat

musím říci, že na punku jsem vyrostl, ale pak jde člověk dál...a hledá jiné žánry. postpunková cesta, tu zvolily mnohé kapely právě v momentě, kdy měly pocit, že se vyčerpaly - new romantic, gothick rock, goth metal, pagan metal, dark wave, EBM, cold wave, industrial...je toho hodně, naštěstí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama