Avantgarda na vinylu. Richard Hell & The Voidoids: Blank Generation (recenze)

8. května 2017 v 21:10 | C Jay |  Recenze
I v dnešní recenzi zůstaneme za oceánem a poslechneme si desku amerického punku. Po velkých jménech New York Dolls a Dead Kennedys nás čeká pojem méně známý ale stejnou měrou hodný naší pozornosti. Napadlo vás někdy smíchat Patti Smith a Johnnyho Thunderse? Mě ne. Ale Richarda Hella bychom tak mohli definovat.



I když to k němu asi není fér, protože on sám je veličina srovnatelná s oběma punkovými ikonami. Působil ve stejném městě jako oni. V líhni amerického punk, v New Yorku. Než dal dohromady tuto desku, prošel několika kapelami. Poté, co se rozešel s kumpánem Tomem Verlainem, hrál chvíli právě s Thundersem v Heartberakers a podepsal se pod vynikající song One-Track Mind. Pak se po jeho vzoru rozhodl založit vlastní kapelu. Pojmenoval ji Voidoids.
A debutové LP se jmenovalo Blank Generation, tedy stejně jako dokument Ivana Krále. S ním ale sdílí jen název, další spojitost neexistuje. Prázdná generace dobře souzněla s názvem Voidoids, protože příslušník newyorské prázdné generace se jmenoval Voidoid. Void znamená anglicky prázdno.
Obal se naproti tomu mezi vydařené zařadí těžko. Pózuje na něm Richard Hell s rozhalenou košilí a nápisem You make me na hrudi. Asi záleží na vkusu, ale nikdy jsem nebyl příznivcem téhle sidovské image. Navíc ymslím, že díky obalu bychom mohli snadno poznat i zbytek muzikantů. Název Richard hell & The Voidoids sice dává znát, kdo je hvězda… ale i tak.
Význam otvírací skladby nepodcenila ani tato skupina, takže z ní uslyšíme Love Comes In Spurts. Už jsme s ní měli nedávno čest. Ukazovali jsme si na ní, jaký byl vliv Richarda Hella na Heartberakers. Bezpochyby jde o vrchol desky. Pomineme-li zvláštní intro a outro všechno šlape výborně, zejména úderný refrén musím vyzdvihnout. Pecka. Pokud by vás zajímalo, co znamená spurt je to výtrysk.
Liars Beware otevírá pomalá těžkotonážní kytara, tempo ale záhy nabírá na obrátkách. Pokud si vás ale druhá stopa nezíská hned, jindy už se jí to asi nepovede. Já osobně ji moc rád nemám. Nesedí mi její melodie, zpěv ani provedení. Od podařené první písně se hodně odklání. Ani sólo to nevytrhne.
Love Comes In Spurts ale nemusíme používat za berný metr. New Pleasure táhne především stupňovaný refrén okořeněný sólem. Třeba okouzlí. Ale určitě se vám nezprotiví, na to není dost dlouhá.
Beytral Takes Two jede na pomalé houpavé vlně a přináší po úvodní divočině uklidnění. Tenhle typ písní můžu, zvlášť pokud mají své kouzlo, a to tahle určitě má. Při jejím poslechu si připadám trochu jako u desky New York Dolls, hlasová podobnost se tady přímo nabízí. Sólo je trochu tahavé, ale to se dá odpustit.
Down At The Rock and Roll Club, jedna z delších záležitostí v sobě kombinuje měkčí a tvrdší části. Poslouchal jsem tenhle song několikrát, ale musím říct, že mě nikdy moc nezaujal, což je to nejhorší, co se může punkovému songu stát. Neodporučil bych vám ji. Ale záleží samozřejmě na vás.
Who Says asi taky neocení někdo bez záliby v hudební avantgardě. Dala by se srovnat s druhou stopou. A stejně bude asi vypadat i hodnocení. Alespoň netrvá dlouho.
Druhou polovinu otevírá titulní píseň Blank Generation. Úvodní kytarový riff zní všelijak, pak ale nastupuje skvělá rytmická skladba, s úderným beatem, dobře odehraná i zazpívaná. V několika ohledech mi připomíná London Calling. Nejen co do zvuku ale i do významu pro desku. Blank Generation je víc než důstojným reprezentantem své desky. Palec nahoru.
Úderným rytmem opoutá na začátku i Walking On The Water. Samotný zpěv je ale spíš pomalý, utahaný. Vytváří to zvláštní kontrast, který ale není nepříjemný. Sice to působí autenticky, jde ale o cover Johna Fogertyho. I tak ale nad originálem vede.
The Plan přináší uklidnění, jeho aranžmá je jemné, což v praxi znamená, že si člověk užije kytarovou hru bez ječení a naříkání (toho nástroje). I celkově jde o velmi příjemný počin ukazující další dimenzi schopností téhle skupiny. Desku ozvláštňuje a ty čtyři minuty, co trvá, opravdu stojí za to.
Není to ale nic proti Another World a jeho velmi osmi minutám. Pokud něco potřebuje tolik času, znamená to buď složitou kompozici, nebo zvukové experimenty. Tady se vlastně nekoná ani jedno, ale takhle dlouhá stopáž musí být nutně něčím zajímavá, aby vás udržela na místě až do posledních vteřin. A to Another World není. Je pomalá, nemá výraznou melodiku ani úderný rytmus. Kytary sice kouzlí jednu vyhrávku za druhou, ale ani ty tu moc nemají. Zkrácení by vůbec neškodilo.
Tady původní deska skončila. Ovšem v roce 1990 se objevila reedice s novým stylově růžovým obalem. Vypadá trochu líp… ale pořád nic moc. Víc by nás ale měly zajímat dvě nové skladby. Tak pojďme na ně.


I'm Your Man taky nikam nespěchá, opět ji ale drží úderný rytmus. Pro závěr desky to není špatná volba. Na druhou stranu, podobní tu už byli a ti se mi líbili víc. Připomenout můžeme ale trhané kytarové sólo.
Už opravdu poslední písní bude další cover All The Way. Nenahrál ho nikdo jiný než Frank Sinatra. Originál tak má typický a těžko napodobitelný Sinatrův šarm. Richard Hell šel proto vlastní cestou a vložil do coveru své charisma. To je nutné při hodnocení zohlednit a z tohoto pohledu rozhodně nejde o tak špatný počin…zajímavý pokus. Komu bych dal přednost? Asi podle nálady.

HODNOCENÍ
Na tuto desku se dá pohlížet z několika stran. Pozitivní je pojetí hudby, které v sobě kombinuje několik vlivů a vytváří jedinečný styl. Vyzdvihnout si zaslouží i práce obou kytar a také úderné bicí. Co se týče, má Blank Generation své limity. Richard Hell, podobně jako Johnny Thunders, nemá příliš zajímavý hlas, osobitý projev to sice dokáže zakrýt, styl ale nemusí být každému po chuti.
Tracklist mi připadá vyvážený. Nechybí údernější zpěvné hity, pomalejší kousky ani méně povedené stopy. Jejich slabina spočívá především ve zvuku na hranici experimentování. Kdo si pamatuje recenzi Radio Ethiopia možná namítne, že tam jsem zvukové experimenty naopak chválil. Ano, chválil, ale to byl jiný případ, Voidoids tolik neútočí na posluchačovi emoce.

Black Generation je takové zpestření od klasického punku a tak ji i musíme brát. Díky tomu bysme ji určitě neměli minout…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama