V hlavní roli Joey. Ramones: Pleasant Dreams (recenze)

3. dubna 2017 v 18:31 | C Jay |  Recenze
End Of The Century znamenalo mezníkem v kariéře Ramones. Značně rozporným, k jehož odkazu se už kapela nechtěla vracet. To už víme. Zažitý trend popovějších nahrávek ale pokračoval a v roce 1981 mu přibyl třetí díl, na který se dnes podíváme.



Šlo zároveň o třetí album sestavy Joey, Johnny, Dee Dee a Marky. I když by se mohlo zdát, že stabilita přináší jistotu, u newyorských punkerů se stal opak, protože se prohlubovaly spory mezi členy a Marky postupně upadal do nezvladatelné závislosti na alkoholu, které mu o několik měsíců později vystavila první konečnou v kapele. Stejným problémům čelil i Joey.

RECENZE
Z tohoto pohledu působí název Pleasant Dreams ironicky a paradoxně. V souladu s tradicí neobsahuje titulní skladbu, takže vám neřeknu, co měl tenhle název vlastně znamenat.
Nikdy jsem moc nepochopil ani spojitost s obalem, který v několika jednoduchých tazích za použití jen mála barev zachycuje fantoma v plášti a klobouku plížícího se přes kužel světla.
Není to nic extra nápaditého ani světoborného… ale k desce už tenhle výjev prostě tak nějak patří.
Tucet skladeb startuje s We Want The Airwaves a s nimi zažijeme překvapivý výlet do budoucnosti. Taky vám připadá, jako by tahle pecka vypadla z Halfway To Sanity? Styl, atmosféra, provedení. Těžko říct, proč se Ramones rozhodli udělat z ní otvírák. Je bezpochyby zajímavá a dobře zní… ale vymyká se.
Třeba hned následujícímu zběsilému dvouminutému sprintu All's Quiet On The Eastern Front. V něm si užijeme společný zpěv Joeyho a Dee Deeho. Skladba evokuje starší rychlé kusy. Když pomineme kontrast, který vytváří s první stopou, je výsledný dojem opět velmi dobrý. Můžu doporučit.
Nyní tu máme The KKK Took My Baby Away. Song zasluhující samostatný článek. Za bezpochyby nejlepší skladbou této desky stojí neradostný příběh o zradě a konci jedné velké lásky. Příběh známý, koho by zajímal víc, může se o něm dočíst v medailonku věnovanému Johnnymu Ramonovi. Co do hudby, melodie a atmosféry se nedá nic vytknout, k téhle pecce má každý fanda Ramones zvláštní srdcový vztah. Po právu se dostala i na best of album (jako jediná z této desky). Zvlášť oceňuju i přímé rockové pojetí, bez nějakých pentlí a příkras.
Tematicky na ni plynule navazuje Don't Go, i když takové složité pozadí nemá a ani nezískala podobné uznání. Neznamená to ale, že by šlo o špatnou píseň. Je trochu jemnější a jímavější, dokáže s tím ale pracovat jako s výhodou, ne handicapem. Patří mezi mé osobní favority.
Na výrazně rockovější vlně se veze You Sound Like You're Sick. Zatím jsme ji tady na Rocksetu slyšeli jen v podání norských Hallingtons jejich verze se ale od originálu v podstatě neliší. Řekl bych takový ramonský průměr téhle doby. Není špatná, nevím ale o ničem speciálním, co by jiné songy neměly.
I s It's Not my Place (In the 9 to 5 World) jsme už měli tu čest. Ukazovala nám totiž mezery ve světě, který si mnozí představují jako ideál života. Nejde ale o žádnou veksláckou hymnu, jen nahlas a vtipně říká to, co si alespoň jednou v životě určitě napadlo každého. Za zmínku stojí i klip. Zatímco The KKK není co do videa až tak zajímavá, tady si užijeme Joeyho v obleku, zpívajícího psa nebo drnující budík, haha.
Pojďme dál. Druhá polovina zahájí za zvuků She's A Sensation. Jedné z mnoha skladeb, co Joey napsal pro svou milovanou přítelkyni Lindu. Ano, pro tutéž, kterou mu Johnny odloudil před pár minutami v songu The KKK Too My Baby Away. Chronologicky to hapruje, když ale tuhle skladbu posloucháte, trápí vás to jen chvíli. Ty tři a půl minuty jsou docela síla, hlavně co se slov týče. Jsou sice trochu kýčovitá, ale když víte, co za nimi stálo, až z toho zamrazí.
Písní 7-11 Joey trochu nostalgicky vzpomíná a pokračuje ve stejném trendu, taková paráda už to ale není. Tenhle song mě nikdy příliš neoslovil. I on má atmosféru, která určitě leckoho podmaní, já mezi nimi ale nebudu. Za zmínku stojí obrat blitzkrieg bop (malými písmeny, my už totiž víme, co to znamená, že?).
You Didn't Mean Anything To Me se těžko hodnotí. Jede svižněji a otevírá téma frustrace Dee Deeho ze situace v kapele. Přesto by jí neškodilo trochu ostřejší pojetí. Snad by vylepšilo trochu rozpačitý dojem, který si z téhle skladby mnoho posluchačů odnese, protože se v něm pere několik odlišných přístupů.
Come On Now, rázná a energická skladba dokáže nejen nakopnout po ránu, ale zároveň i přinést radost z jedné velmi dobré písně. Osobně ji mám moc rád, líbí se mi její spád a to, že ani na okamžik nezastavuje, aniž by vás to ale začalo nudit. Bubenící si smlsnou na pestrém bicím partu. Společně s It's Not My Place a The KKK ji řadím k vrcholům desky. Škoda, že se víc neprosadila.
This Bussines Is Killing Me připomíná v prvních vteřinách Swallow My Pride… ale jen na začátku. Pak se rozjíždí pomalý song v unikátním stylu. V praxi to znamená, že z ostatního obsahu vybočuje, ale ne díky své výjimečnosti. Kdybych měl vybrat nejslabší track, ukázal bych pravděpodobně na tenhle.
Končit budeme s Dee Deeho příspěvkem Sitting In My Room. Ani tohle není nějaká velká paráda, oproti předchozí stopě ale přece jenom o něco ramonštější. Nic dalšího vyloženě pozitivního, mě na adresu téhle konkrétní písně už nenapadá.

HODNOCENÍ
Ze všech tří popovějších alb sestavy Joey, Johnny, Dee Dee a Marky je Pleasant Dreams nejlepší bez jakýchkoli diskuzí. I před občasné odchylky nabízí nejucelenější a nejpropracovanější obsah okořeněný několika velmi dobrými songy. Ani ve srovnání s dalšími deskami by si tohle elpíčko nevedlo špatně. Já osobně si cením hlavně dobrého zpracování a zvuku.
Vedle toho je ale Pleasant Dreams i ventilem problémů v kapele, protože se v ní střetly dva odlišné názory na to, jakou hudbu dělat - jestli Joeyho popovější, nebo Johnnyho rockovější. Stejně jako na End Of The Century tentokrát získal navrch Joey. Ten navíc napsal hned sedm ze dvanácti skladeb, což dříve zdaleka nebylo běžné. Tahle deska je asi nejblíž zodpovězení otázky, jak by vypadala ramonská hudba podle vytáhlého frontmana. Což je doporučení i opatrnost zároveň.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Spike Spike | E-mail | 16. dubna 2017 v 20:03 | Reagovat

No třeba pro mě je Pleasant Dreams jedno z nej alb Ramones a určitě nejlepší z 80's (i když Brain Drain... :-? ) Jak z tohohle bezesporu kvalitního a hitového materiálu, kloubícího to nejlepší z punku, rocku i popu mohl nebýt komerční hit, je mi vážně záhadou. Obecně tvorba Ramones byla (i je) nedoceněná, ale když já z tohohle alba sedím na prdeli ještě dnes, představit si že tohle slyším v době vzniku... No jak píšu, lidi asi neměli v té době uši, protože nedocenit tak skvělé věci, to mi hlava nebere. No možná je to ale i tím že v té době bylo kvalitní muziky prostě víc a tak si člověk mohl vybírat a v té záplavě lecos přehlédnout - dnes, kdy se mi z 90% současné hudební tvorby dělá zle, prostě kvalitu hledám především v minulosti (proto se taky ke skvělým kapelám dostávám s velkým zpožděním) :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama