Syrové, zato dobré. Clash: The Clash UK (recenze)

10. dubna 2017 v 20:48 | C Jay |  Recenze
Čas letí a my tu máme dalšího jubilanta. Třetího, který právě v těchto dnech oslavil čtyřicáté narozeniny. Většinu té omáčky o kolo jsme ale už měli v sobotním speciálu, takže se bez velkých řečí vrhněme hned na samotnou recenzi. Bude to zajímavé.



RECENZE
Když vezmeme v úvahu, jak krátce Clash fungovali, k nahrávání desky se dostali velmi brzy. Všechno ale nešlo tak hladce. Pohádková smlouva s vydavatelstvím CBS sice zažehnala jejich existenční starosti, ale zároveň je shodila v očích mnoha kolegů a známých. Dokonce se říkalo, že "punk zemřel toho dne, kdy Clash podepsali smlouvu s CBS." A to by jejich nejmenší problém.
První zádrhel zaznamenáme už na obale. Ikonická fotografie byla pořízena na nájezdu pro drezíny naproti domu, kde měli Clash svoji zkušebnu (říkali jí Zkušebna). Na ní můžeme jednak vidět Micka s nejkratšími vlasy v historii Clash (manažer Bernie Rhodes na to konto málem uspořádal oslavu, protože do Micka neustále všichni hučeli, ať se ostříhá). Joe fotografie zachytila s blonďatým přelivem, který už nikdy nenosil. Na fotce ale nevidíme bubeníka Terryho Chimese. Ten už dal najevo, že nahraje desku, odehraje nasmlouvané koncerty a odejde, Mick, Paul a Joe ho ale do záležitostí kapely nezasvěcovali dlouhodobě. Na zadní straně s motivem občanských nepokojů v Notting Hill (ze stejné události pochází i fotografie na přebalu Super Black Market Clash) jeho jméno škodolibě uvedli jako Tory Crimes, což v překladu znamená zločiny konzervativců.
Obal mám rád, líbí se mi ta kombinace černobílé fotky se zelenou a celkově hodnotím jako jeden z nejlepších. Název přejímá tradice dalších kapel (Ramones, Stooges, New York Dolls) pojmenovávat debutovou desku stejně jako kapelu. K téhle se jen občas přidává ještě přídomek UK, protože existuje ještě verze americká. Ta vyšla v roce 1979 s odlišným tracklistem.
Uff, tak konečně k hudbě. Bude to rychlovka. Jako otvírák následuje koncerty prověřená a tehdy poměrně populární Janie Jones. Názvem sice odkazuje k extravagantní britské zpěvačce, text s ní ale pracuje jen jako s metaforou, protože popisuje neradostný život britského zaměstnance. Hudebně jde o záležitost přímou a jednoduchou. Osobně ji nevyhledávám, nejraději na ní mám její závěrečnou gradaci s Mickovým zpěvem.
K Remote Control se váže zajímavý příběh, k němu se ale dostaneme až ve čtvrtek. Tentokrát si ji jen poslechneme. Z této stránky jde bezpochyby o propracovanější záležitost, čímž se vynahradí volnější tempo. Remote Control můžu naopak doporučit. Je to třetí nejdelší song desky - má tři minuty!
Zrychlujeme, na třetí stopě zazní můj velký favorit. A určitě nejen můj. I'm So Bored With The USA se opravdu povedla, o tom jsme se už přesvědčili v songu týdne. Všechny čtyři nástroje, zejména obě kytary, tady perfektně pracují. Stejně tak vokály, byť nezpívaly vždycky to stejné. Původně šlo o starou Mickovu skladbu I'm So Bored With You, ale Joe, který si zpočátku špatně naposlouchal text, ji později razantně změnil.
Následuje song, co svého času hodně zamotal hlavu Ramones, protože od prvního poslechu je zřejmé, kde na něj vzali Clash inspiraci. Krátký a úderný punk ve stylu New Yorku s názvem White Riot patří k silné špičce desky. Na svět přišel hned v několika verzích, protože nejprve zněl z prvního singlu a Clash ho na album nahráli znova. Osobně mám nejradši tuhle živou verzi. Text popisuje již zmíněné nepokoje v Notting Hill po jamajském karnevalu 1976, kde se objevili i Joe a Paulem.
Nálady britské mládeže své doby shrnulo duo Strummer - Jones výstižně v následující Hate & War. Větší příležitost tady za mikrofonem poprvé dostává také Mick. Co do kategorie, přirovnal bych ji k Remote Control, má podobnou atmosféru. Taková pecka to sice není, ale za poslech stojí.
S What's My Name? máme vítanou příležitost zmínit jméno třetího kytaristy kapely Keitha Levenea, protože jde o jedinou pecku, na níž se skladatelsky podílel a Clash ji i nahráli. Z kapely ale odešel už dlouho předtím, protože se časem ukázal jako přebytečný, moc se nemusel s Joem a byl i výrazně mladší. Později hrál v kapele s Johnnym Rottenem.
Hodně sexpistolská skladba má dobrý úvod a sloky, refrén je ale otřesný, a ta ozvěna taky moc nepomáhá.
Deny, co do hudby samotné není nic moc, nikdy jsem ji neměl moc rád, text ale tentokrát vítězí, protože je opět o Keithovi. Nejde ale o žádnou ódu na rozloučenou, zbytek kapely (rozuměj, Joe, Paul a Mick, Terry to jen odbubnoval) mu vytýkal jeho problémy se speedem, kterým se ládoval ve velkém společně se svým kumpánem Sidem Viciousem.
London's Burning patřil k favoritům kapely, šlo o koncerty prověřenou pecku. Tam asi musela působit dobře. Na desce to taková sláva není, přestože její štiplavá energie na vás plivne i z vinylu. Nemusím ji, nikomu ale neberu, pokud ji má rád.
Můžu si to dovolit, protože teď je na řadě Career Opportunities, mezi fanoušky velmi oblíbená a žádaná. Její chytlavá energie a punková syrovost jí zajistily přežití v koncertním tracklistu až takřka do úplného konce Clash. V odlišné podobě se objevuje i na albu Sandinista! Tamější zpracování ale vykuchalo všechno, co tuhle skladbu dělalo tak peckózní.
Cheat zní ve sloce trochu podobně i když inspiraci spíš poskytoval, než bral, protože je prokazatelně starší. Takový trochu chudší příbuzný, i když je ozdoben dobrým sólem. Co mi ale osobně vyrazilo dech, byl naprosto nepatřičně nasazený kytarový efekt na téhle skladbě. Největší přešlap alba.
I Protex Blue patří k velmi starým trackům. Mick Jones si ji už hotovou donesl do Clash a kapela právě ji zkoušela mezi prvními. Na rozdíl od většiny Joeových starších songů se tahle dostala i na první album. Obdivuhodné na ní je, jak dokáže v ani ne dvou minutách nabídnout, čtyřvteřinové tikání budíku, tři sloky, refrény i mikroskopické sólo. Velmi dlouho už patří k mým oblíbencům prvního alba. Jako jedinou ji zpívá sólově Mick Jones.
Když Clash nahrávali, zjistili, že dosavadní materiál vystačí na slabou půlhodinu, dlouhohrající desky měly běžně o deset minut víc. Potřebovali stopáž nějak nafouknout, takže se uchýlili ke coveru Police & Thieves, na níž poprvé ukázali svou náklonnost k reggae. Po rychlém punku si toto můžeme užít jako takové zpestření. Paradoxně dělalo Joeovi největší starost: "nebude to moc dlouhý?" Se šesti minutami to překračuje zbylý průměr alba trojnásobně!
Ve světle předchozí stopy působí 48 Hours jako nicka, protože za devadesát a něco vteřin je po všem. Snad nejkratší skladba Clash zní svým stylem trochu jako Ramones, vylepšená o kytarové sólo. Nemá tak silné vlastnosti, aby si vybojovala místo mezi většími jmény… možná proto se krčí až vzadu.
První album se rozloučí pomalejším a delším Garagelandem. Její příběh je obecně známý. Byla to reakce na kritiku jejich vystoupení. Recenzent jim doporučil, aby se jako garážová kapela vrátili zase do garáže a nechali běžet motor auta. Song se povedl, mám ho rád, dobře ukazuje silné stránky Clash, které se naplno projeví v příštích písních. Smysl pro melodii, text, co osloví a dlouhé závěrečné outro.

HODNOCENÍ
Pokud se na desku podíváme v kontextu toho, co kapela nahraje v dalších letech, můžeme debutovou placku považovat za zdařilý vstup do světa vinylu. Nabízí několik velmi dobrých skladeb, které v průběhu příštích roků prokáží svoji životaschopnost a potenciál. Zároveň ale slyšíme i pár songů, které prozrazují, že Clash stáli teprve na začátku cesty. Od "zahrát to hlavně rychle a agresivně" ke komplexnějším songům ještě nějaký ten čas zbývá.
Na album se ale dá nahlížet i z jiného úhlu. Žádné další už nenabídne takovou ryze punkovou smršť, protože budou stále dokonalejší a složitější. Milovníci přímé a rychlé hudby si tady přijdou na své. Myslím, že to je nejlepší doporučení, jaké jim tímhle můžu dát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama