Když ještě byla hudba. New York Dolls: New York Dolls (recenze)

24. dubna 2017 v 21:55 | C Jay |  Recenze
Malcolm McLaren měl při manažerování hudebních skupin vždycky smysl pro panoptickou teatrálnost, která dokázala upoutat pozornost dřív než samotná hudba. Takto "fungující" formace ale nikdy nevydržela moc dlouho. Pro Sex Pistols nebyl dostatečným varováním ani příběh jejich vzorů z New York Dolls.




RECENZE
Newyorská protopunková kapela ovlivnila budoucnost punkové scény nezaměnitelným způsobem, většina pozdějších uskupení je citovala jako svůj vzor. V čem byli tak schopní a přitažliví? Zjistíme v dnešní recenzi.
Název kapely, stejně jako celé desky byl prostý a vycházel z provokativní vizáže zmalovaných městských prostitutek. Bezpochyby to poutalo pozornost, o nic originálního ale nešlo. Křiklavá glam rocková scéna tehdy nabírala na obrátkách a experimentování s androgynním (oboupohlavním) vzhledem nebylo cizí i dalším muzikantům. Později zvolí podobnou image i hard rocková skupina Twisted Sister.
Nic jiného se logicky nemohlo objevit ani na přebalu. Nalíčení Dolls jsou nechutně lascivní, jejich vizáž je celkově ohavná (nejhorší je bubeník Jerry Nolan sedící úplně napravo) i když efekt aspoň trochu brzdí černobílá fotografie. Nápis je ale zároveň vyveden křiklavě růžovou rtěnkou. Hodnocení obalu bude asi někde mezi "kultovní" a "odporný". Možná je to v tomhle případě jedno a totéž.
Efekt se naštěstí hodně ztrácí při koncertech, kde New York Dolls vypadají daleko lépe - ne jako transsexuálové ale jako vlasatí rockeři v ženských šatech.
Deska startuje s dnes nejvyhledávanější písní kapely nazvanou Personality Crisis. Začátek je správně zběsilý, po akordech kytary následuje maniakální řev zpěváka Davida Johansena. Skvěle také ukazuje koncept hudby New York Dolls - americký rokenrol se vším co k tomu náleží (kytara, basa, bicí, klavír), úplně zdivočelý a syrový nepodobný ničemu, co jste dřív mohli od kohokoli slyšet. Jedna z nejlepších věcí na desce, bez debaty.
Následuje další povedený kus Looking For A Kiss. V téhle o něco pomalejší a "uměřenější" skladbě si můžeme vychutnat zejména souhru obou kytaristů Sylvaina Sylvaina a Johnnyho Thunderse. Zejména neutuchající sóla druhého z nich musím vyzdvihnout. Skladba se několikrát zastavuje a znovu rozbíhá, vždycky je to ale lepší, žádné protahování nebo zdržování. Palec nahoru.
Vietnamese Baby napsal pouze David Johansen a po dvou drsných písních nás čeká menší změna, cítíme ji hned od začátku. Osobně jí neholduju, tahle stopa nemá takový tah na branku, přestože v mnohém kopíruje předcházející track, navíc ji hodně kazí ty efekty při bubnování. Jejich použití je vždycky ošemetné, o tom jsme se už několikrát přesvědčili a tady tomu nebude jinak.
V Lonely Planet Boy se New York Dolls rozhodli ukázat, že mají cit i pro pomalejší skladby. Zpočátku to působí dost nepatřičně, je znát, jak moc se muzikanti krotí, jindy řvoucím Johansenem počínaje a nasazeným saxofonem pro zmírnění konče. Záleží na vkusu a hodně na náladě, ale Lonely Planet Boy dokáže a může okouzlit právě svou nepřirozenou jemnou pózou. Trvalo mu to dlouho, ale mě si nakonec získal. I když ho mnohdy pořád přeskakuju.
Následuje předlouhý Frankenstein, jeho šest minut nemá na albu konkurenci. Asi je to o vkusu, ale mně se nikdy nelíbil, jeho atmosféra je sice svým způsobem působivá… ale způsobem, který mi nic neříká.
Jen tak mimochodem, Frankenstein se v tom prapůvodním románu Mary Shelleyové jmenoval vědec, který umělého člověka stvořil. Jeho příšera se správně jmenuje jednoduše netvor.
Zpět k hudbě. Koho předcházející stopa nestrhla, může si spravit chuť při poslechu Trash. Svižnější pecka je sice založená na pořád dokola se opakujícím motivu, ale na rozdíl od pozdější Thundersovy tvorby se vám to nezprotiví. Melodie je dobrá, skákavá, navíc se na ni dají vymýšlet srandovní české texty. Výborná je v živém provedení.
Následuje Bad Girl. V ní se tak nějak ozývá všechno, co jsme zatím slyšeli v předchozích stopách, ale nefunguje to. Takový nevýrazný průměr, řekl bych.
To Subway Train vás chytne hned, jeho intro je nezaměnitelné, oblíbíte si ho. I dál to výborně šlape, z počátečního pianka se song rozjede na typický newyorkdollský rokenrol. Možná by mohla být o něco kratší, jinak ale bez výhrad.
Vedle deseti vlastních songů vyhradila kapela jedno místo pro cover. Tím jsou Pills od Bo Diddleyho. Původní verze nemá chybu, New York Dolls ji výrazně posunuli, ale i jejich provedení můžu jen chválit. Je příkladně syrová a drsná, obvyklý styl ozvláštňuje foukací harmonika v ústech Johansena. Jde o nejkratší song desky, jediný je pod tři minuty.
Private World startuje trochu jako splašený bicí cirkus… zní tak, i když se připojí zbylé nástroje, které posluchačovo obočí drží zdvihnuté po několik úctyhodných vteřin. Pokud mu to ale nevadí, nic mu nebrání užít si tuhle zajímavou píseň. Jako zpestření dobré… ale Dolls měli asi dobrý důvod, proč ji dali až na předposlední místo.
Desku uzavírá Jet Boy. Kapele rozhodně nedochází pára, a téměř pětiminutový song startuje náležitě zostra. I ona těží z výrazně skákavého rytmu. Navíc v ní bystrý posluchač zaznamená velkou podobnost s pozdějším stylem Sex Pistols, který určitě není náhodný. To může být tím nejlepší doporučením.

HODNOCENÍ
Debutovou desku New York Dolls byste si neměli poslechnout jen proto, že jde o velké idoly Sex Pistols, protože tahle kapela má sama o sobě co nabídnout. Její pojetí hudby je poměrně ojedinělé. Někde sice nepracuje stoprocentně, pokud ale ano, produkuje výborné songy typu Looking For a Kiss, Jet Boy nebo Trash. Až na bubeníka Jerryho Nolana navíc přispěli skladatelským dílem všichni členové, což také nebývá úplně obvyklé.
Když se tohle všechno sečte, vyjde z toho výborná deska, což The New York Dolls také bezpochyby je. Vynikne ještě více ve srovnání s druhým albem. O něm zas někdy příště…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama