Udělej kompromis. Informátoři: Kontra (recenze)

27. března 2017 v 19:42 | C Jay |  Recenze
Za těch osm měsíců jsme se českému punku na Rocksetu věnovali minimálně. Vlastně vůbec, pokud se pamatuju. A to se teď změní, protože bych vám rád představil desku jedné skvělé české kapely, která někdy v těchto dnech shodou okolností slaví své desáté narozeniny.



RECENZE
Skupina Informátoři měla ještě nedávno renomé nejlepší mladé punkové kapely u nás. Přesto (nebo možná právě proto) se jim nepodařilo výrazněji prorazit a jejich debutový kus, asi nejzajímavější ze všech tří alb, se dnes jen velmi těžko shání. Před rokem se ještě několik songů dalo poslechnout na YouTube… teď už tam není ani to. Takže dnes bohužel bez ukázek.
Informátoři se k první dlouhohrající nahrávce propracovali až po takřka pěti letech, i když předtím natočili tři singly. Bohužel právě při natáčení materiálu, který představoval dosavadní vrchol jejich kariéry, se projevily dlouhodobé neshody mezi některými členy.
Ukázaly se už na obale. Kapela se nedokázala sejít pohromadě a něco nafotit, takže grafik Záhora použil prostý žlutý podklad se symbolem dvouúrovňové šipky. Dodneška nikdo přesně neví, co to má znázorňovat. Ultra jednoduché provedení sice vzniklo pod tlakem, nicméně má své kouzlo. Známe ale povedenější obaly a není jich málo.

Set dvanácti skladeb začíná Jackpot. Stručný otvírák se vysmívá lidem, kteří si myslí, že jsou lepší jen proto, že mají víc nul na účtu. Dělá to velmi neokázalým způsobem, rychle a stručně, celé to drží jen pár akordů. Na rozjezd stačí.
Koho to nezaujalo, má možnost si odpočinout, protože následuje instrumentálka s názvem Signál. Tříminutová řežba tentokrát dává vyniknout oběma kytarám, které Informátoři měli. Díky je to asi nejvýstižnější ukázka instrumentální stránky jejich hudby. Trochu mi tím připomíná Listen od Clash.
Pak se zase zpívá. Přichází asi nejtvrdší song, Mám dost. Kromě zlostné agresivní energie bych určitě vyzdvihnul skvělé sólo Silvestra Navrátila, nejlepší na celé desce a také bicí part. Často se hrála na koncertech a jako živý záznam se dostala i na poslední elpíčko Príma časy.
Stát (o ceně) odkazuje na slovníkovou definici "kolik něco stojí". Ve skutečnosti jde ale o jeden z prvních politických songů Petra Andrise. Rozčiluje se v něm nad tím, jak pokrytečtí jsou někteří světoví politici, aby dosáhli svého cíle, nebo výhod pro své země. Později to označil za přehnaný idealismus, což ale nevyvrací pravdivost myšlenek. Napsal lepší kusy a tak se asi na Stát musíme i dívat. Jako na první pokus.
Dvojici by s ním mohl tvořit Mír, mír, mír. Navrátil původně složil hudbu a měl i návrh textu, když prý jednou do studia přišel Andris a tvrdil, že se právě dozvěděl, že svržení atomových bomb v Japonsku nebylo nutné pro ukončení války. Nejkratší song desky je právě o tomhle. Sice o něco lepší než předchozí track, ale deska nabízí melodicky lépe zvládnuté kusy.
Následující pecka Protože ty patří ke starším kusům, kapela ji údajně hrála už v létě roku 2003 (skupina vznikla na podzim 2002). Je znát, že jde o léty prověřený song, patří k absolutní špičce celé desky. Opět skvělé sólo, jež velmi dobře doplňuje druhá kytara.
A druhou polovinu zahajuje největší hit Informátorů Ztracení ve své době. Není divu, protože tohle se vážně povedlo. Za zmínku zde stojí text. V něm se Andris a Navrátil snaží najít místo své místo ve světě a ukazují zákoutí, kam by naopak nevkročili. Celý text je útržkovitý a vznikl tím, že dali dohromady postřehy o svých přátelích. Skladba se objevila i na druhém a nejúspěšnějším singlu. A v tom byl zároveň i kámen úrazu. Informátoři nechtěli recyklovat songy ze singlů i na desce, ale nahrávací společnost trvala na tom, že tracklist musí obsahovat i nějakou dříve vydanou věc. Jako pojistku. Kapela alespoň píseň natočila znova, rozdíly jsou ale minimální. Verze na albu je jen o něco kratší.
Následuje trochu atypická Amerika, skladba, která hodně dlouho jede jen na baskytaře a bicích. Poprvé zpívá Silvestr Navrátil a zpívá o vzpomínce na koncert v budějovickém klubu Amerika. Z textu toho ale člověk moc nevyčte, musel by znát podrobnosti a ty se mi bohužel nepodařilo zjistit.
Na Ztracence navazuje Omladina, song velmi podobného ražení, opět zpívaná Navrátilem. Jen nemá tolik šťávy a takový tah na branku. Příliš nezaujme, dokola zpívaný refrén se brzy zprotiví, navíc tři a půl minuty je nálož, kterou tahle skladba unese jen stěží. Nepatří mezi moje favority.
Tímhle končí jedna část alba a než budeme pokračovat, je nutné dovyprávět další kus příběhu.
Během natáčení se mezi skupinou začaly prohlubovat spory. Hlavně mezi Andrisem a basákem Markem Eliášem. S ním přirozeně držel i starší bratr Láďa. A Silvestr Navrátil působil jako vyrovnávací síla. Jenže v té době už toho měl dost i on. Andris dokonce jednou v návalu emocí oznámil odchod z kapely, což bylo v té chvíli to poslední, co všichni potřebovali. Svůj záměr nakonec neuskutečnil, přesto situace vypadala bezvýchodně. Nakonec se všichni shodli, že bude lépe, když si dají přestávku a vrátí se do studia s čistkou hlavou.
Jenže proti tomu se zase postavilo studio AG Records, kterému už došla s nezdárnými punkery trpělivost. Oznámili Navrátilovi, že pokud desku hned nedodělají, studio celý projekt odpíská. To Silvestr nehodlal dopustit, ale bylo mu jasné, že rozhádaná kapela není schopná podmínku splnit. Uchýlil se proto ke kontroverznímu kroku. Vzal dva demosnímky, přihrál do nich kytarové party a sám je nazpíval, ač původně patřily Andrisovi.
První z nich je Benzín. Ta velmi dlouho neměla jméno, takže žádnou zmínku o palivu v ní nenajdete. Eliášům to prý znělo dobře, když se to pojmenuje Benzín! Není to až tak špatná skladba. Průměr. Neurazí a možná zaujme.
Silvestr sám utáhl i demosnímek písně Zítra je čas, nejdelšího tracku, skoro čtyřminutového. Dlužno říct, že ho natahují hlavně tři krátká sóla. Zvláštně tady působí dvojhlas refrénu nazpívaný jedním člověkem. Navzdory tomu tohle patří ke světlejší polovině alba.
Největší rozruch ale po vydání vyvolal závěrečný song ironicky pojmenovaný Aplaus. Šlo o Navrátilovu čerstvě napsanou skladbu, která ještě neměla ani demosnímek. Kytarista ji proto nahrál se studiovými muzikanty, zbytek Informátorů se na něm vůbec nepodílel! Na výsledku je to znát, protože Aplaus působí v porovnání s ostatním materiálem skutečně exoticky.

HODNOCENÍ
Navzdory tomu, že celkově album je vlastně jedna velká směsice kompromisů a řešení na poslední chvíli, nepůsobí výsledek zdaleka tak nesourodě a zmatečně, jak by se mohlo zdát. Kontra nabízí velmi dobré songy jako Ztraceni ve své době, Signál nebo Mám dost. I ze studiového záznamu čiší energie a zápal, které dělaly informátorské koncerty tak přitažlivé. Slabá místa jsou více slyšitelná i proto, že podle původního záměru je měl naředit větší počet skladeb. Původně jich tracklist obsahoval čtrnáct, ale k nahrání posledních dvou už kvůli času nedošlo. Deska tak nemá ani standardních čtyřicet minut.
V současnosti se shání horko těžko, ale věřím, že se to brzy změní. Byla by totiž škoda o tenhle pozoruhodný kus českého punku přijít…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Marek Marek | 27. března 2017 v 21:21 | Reagovat

V životě sem o tom neslyšel a najít to taky nikde nemůžu :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama