Jako den a noc. The Clash: Super Black Market Clash (recenze), první část

20. března 2017 v 10:19 | C Jay |  Recenze
Kompilační alba vypadají obvykle vedle klasických řadovek jako chudí příbuzní a často vyplňují hluchá období v činnosti kapely. Producenti většinou splácají dohromady pár singlových B stran, proloží to nějakým hitem, aby se neřeklo, případně se do tracklistu dostane pár dosud nevydaných skladeb. Leckdy se ale podaří dobrý výsledek a kompilace naopak může řadovým deskám směle konkurovat. Platí to třeba o Shenanigans…nebo o Super Black Market Clash, o níž bude dnes řeč.



RECENZE
Tenhle zajímavý kus vyšel až několik let po rozpadu kapely v roce 1993. Navázal na předchozí kompilace Singles. Ta, jak název praví, nabízela poslech všech áčkových stran singlů na jedné placce. Super Black Market na ni navazuje. Vychází přitom z ještě o třináct let staršího EP Black Market Clash, oproti kterému se ale nafouklo o víc než polovinu.
Název Super Black Market Clash se mi líbí. Nejen že odkazuje na starší desku (ve smyslu, že nyní máme super verzi), ale přidáním slova super vzniká i slovní hříčka spojením sousloví super market a black market (černý trh). Tu v češtině tolik neoceníme, protože ji nedokážeme přesně přeložit, pointa ale myslím dojde každému, kdo umí anglicky aspoň pozdravit.
Obal je stejný jako na starém EP, jen v modrém kabátě. Změna mu prospěla, protože lépe vyniká a nedá na sobě svůj věk znát tak jak Black Market. I když se trochu podobá coveru Give 'em Enough Rope. Fotografie pochází z nepokojů po karnevalu v londýnském Nothing Hill 1976, do kterého se zamíchali i Joe Strummer a Paul Simonon. Jamajský muž na fotografii vypadá, že jde sám proti koridoru policistů, ve skutečnosti ale jen přecházel ulici a na místě se objevil náhodou.
Otvírákem je B strana úplně prvního singlu nazvaná 1977. Jeho název o něm říká všechno - jak zní, jak je koncipován… i v jaké době měl svůj význam. Od ostatního materiálu se nápadně liší a mě osobně nikdy příliš nezaujal. Snad kromě mikroskopického sóla. Jako první stopa nepřesvědčivé, ale situace se brzy zlepší.
Přichází totiž Listen, královna punkových instrumentálek. Tohle byla pro změnu první píseň, kterou Clash hráli živě. Na desku se ale dostala až po dlouhých letech. Předtím ji fanoušci z vinylu mohli slyšet jen útržkovitě, sloužila jako kulisa pro rozhovor s kapelou. Postrádá sice zpěv, patří ale do malé skupiny songů, kterým to vůbec nevadí, spíš naopak. Ani si nedovedu představit, jak by v ní ten zpěv zněl. Líbí se mi na ní, jak neustále nabírá obrátky a v závěru skvěle graduje. Patří k mým velkým oblíbencům.
I kořeny Jail Guitar Doors jsou velmi staré. Původně ji hrál ještě Joe se svou předchozí kapelou 101'ers, to se ještě jmenovala Lonely Mother's Son. Tenhle obrat se zachoval v refrénu, jinak ale tenhle song vypráví o průšvizích a vězeňských zkušenostech některých rockových hvězd. A taky upozorňuje na iniciativu Jail guitar doors, která se vězňům starala a dodnes stará o hudební vyžití v době výkonu trestu. Osobně na tomhle songu úplně miluju pasáž po druhé minutě. Je to jen další důkaz jak se s málem dá dělat hodně muziky. I jinak tenhle song šlape dobře, i když mi chvilku trvalo, než jsem mu přišel na chuť.
Následuje City Of The Dead a je znát, že jsme se posunuli v čase do období druhého alba. Tahle pecka už postrádá syrovost prvních tří tracků a velkou roli v ní hraje saxík (kterou by v pohodě zvládla i kytara), přesto nemá žádné zásadní kazy. A úpění ve sloce napodobující bigbeatové šedesátky zaručeně pobaví.
The Prisoner patří dle mého mezi velmi nedoceněné písně a není to vůči němu fér. Nabízí totiž všechno, co Clash dělá tak skvělými - chytlavou melodii, energické provedení, politický text i sólo. Mick za mikrofonem exceluje a podává jeden z nejlepších výkonů. Na internetu vím jen o jednom videu, kde ho můžeme slyšet živě - na záznamu z Mnichova 1977, bohužel ale záznam není kompletní.
Stejně jako dvě předchozí byl i Pressure Drop součástí původního Black Marketu. Jde o velice svérázný cover skvělé pecky od legend reggae Toots & Maytals. Clash ve své předělávce vsadili na osobitost a to se vyplatilo, protože výsledek nemá chybu a daleko předčí ostatní reggae covery, které kapely kdy nahrála! Myslím, že se to nedá ani popsat, prostě to musíte slyšet.
Pro Clash platily love story dlouho za tabu a v jejich diskografii jich moc nenajdete. Vlastně jen jedinou. A to právě 1-2 Crush On You. Přišel s ní kdo jiný než Mick, ten o vztazích pěl sem tam i jindy. Milionkrát omleté téma pojal dobře, necítím z toho klišé a kýč - je to jednoduchá, zpěvné, tečka. Opět se objevuje saxofon. I tenhle song je velmi starý, Mick ho napsal ještě před vznikem Clash (stejně tak Protex Blue z první desky). Údajně ji zpočátku zpíval Joe, v této studiové verzi ho uslyšíme jen na konci.
Následuje trojice z EP The Cost Of Living vydaného v roce 1979. První z nich budou Groovy Times, jediná áčková strana singlu na téhle kompilaci. Jde o jednu z opravdu mála akustických skladeb od Clash, kapela se ale neztratila ani nyní. Groovy Times mají úžasnou melancholickou atmosféru, do níž skvěle zapadá i harmonika ve stylu Boba Dylana. Vyzařuje to už ze samotného názvu, protože text o žádných prima časech nevypráví.
Spanilá jízda pokračuje s Gates Of The West. O ní bych mohl říct vlastně totéž jako o Prisonerovi, jen s tím rozdílem, že tohle je ještě o stupeň lepší. A že ji snad Clash ani živě nehráli, stejně jako Grovy Times. Neslyším v ní žádné chyby, Mickův zpěv je jednoduše super a celá skladba opět skvěle graduje. Je to reakce kapely na první návštěvu USA a New Yorku, kam odletěly, aby dotočili své druhé album. Tu atmosféru opravdu můžete cítit. Je to síla!
Capital Radio Two se opět vrací do Londýna a znovu tvrdě útočí, otevírá ji výkřik "je čas na show doktora Goebbelse!" ještě předtím slyšíme z neznámých důvodů čtyřicet vteřin akustické kytary. Potom ale slyšíme jeden z nejagresivnějších songů Clash nejen na téhle kompilaci. Její syrová energie vás vážně strhne. V závěru se pak skladba mění v improvizovaný fade out. V tom byli Clash vždycky dobří. A proč číslo dvě? Vychází totiž ze skladby Capital Radio. Jak se obě verze liší? Rozebereme v příštím dílu Versu.
První jedenáctku skladeb uzavírá druhý cover a druhá instrumentálka s názvem Time Is Tight. Tady se naopak Clash věrně drželi původní R'n'B předlohy a originál se liší vlastně jen starším zvukem. Kvůli tomu potřebujete čas, abyste ji doopravdy ocenili, protože tdy byste Clash asi nehledali, kdybyste nevěděli, že tuhle píseň nahráli. K rytmické kytaře se postupně nabaluje celá škála dalších nástrojů, které ji úplně přehluší. I tenhle track má ale něco do sebe, v jeho prospěch opět hraje především atmosféra. A na konec recenze ideální volba.

HODNOCENÍ
Verdikt je jasný - Super Black Market Clash nelze než vřele doporučit k poslechu. V necelých čtyřiceti minutách se sešla vynikající jedenáctka skladeb, na kterých se kromě slabšího otvíráku nedají najít snad žádné chyby.
Zvlášť musím taky ocenit to, jak celá kompilace skvěle drží pohromadě. Skoro jako by šlo o skutečnou řadovou desku!
Mluvím teď pouze o první polovině, jsem totiž zvyklý ji brát jako uzavřený celek. Další desítka už mi moc neříká. Porovnávat obě je jako porovnávat den a noc. Proto jsem Super Black Market rozpůlil a ke druhé polovině se vrátíme až někdy později. Příští týden bude patřit někomu jinému.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama