Debut na podruhé...Billy Talent: Billy Talent (recenze)

6. března 2017 v 10:49 | C Jay |  Recenze
Když jsme se naposledy slyšeli s Billy Talent, jmenovali se ještě Pezz a jejich debutová deska zanechala rozpačité dojmy i v jinak většinou všechno kladně hodnotícím C Jayovi. Uplynulo pár let, je rok 2003, z Pezz se stali Billy Talent a kluci z Kanady to zkusili znova. Málokomu se naskytne taková šance. Jak s ní Talenti naložili?



RECENZE
Místo mezi dvěma zmíněnými debuty sice není úplně hluché, vyplnilo ho dvě EP Try Honesty, těmi se ale budeme zabývat třeba někdy jindy. Album v duchu punkové tradice nazvané prostě Billy Talent (jednička se za něj nepřidává) si polepšilo už na první pohled. Jeho obal se povedl. I když má jen tři barvy, tahle konkrétní kombinace je vhodně zvolená působí dobře. Mně se líbí. Určitě víc než ozubený cover druhého alba a nezajímavý obraz na desce třetí.
Set dvanácti skladeb otevírá This Is How It Goes. Pokud jste dřív než Pezz znali Billy Talent máte teď po nijakém zážitku s watoosh! pocit, jako byste se vrátili domů. Zvuk se za ty čtyři roky velmi proměnil a přiblížil se talentovskému standardu (který zůstává takřka neměnný už cca patnáct let). Song je velmi úderný a strhne vás, ačkoli z hlediska melodie nejde o nadprůměrnou stopu.
I Living In The Shadows startuje zaměnitelná Ianova kytara. A také ona sázíí především na agresivitu, s níž se posluchači dere do uší. Ben předvádí mráz v zádech nahánějící výkon za mikrofonem, který ale aspoň na mě nepůsobí tak, jak by asi měl. Protože talentovské songy se sobě dost podobají, spousta z nich se stává zaměnitelnými. A Living In The Shadowns k nim patří.
Následuje již zmíněná Try Honesty. Ta se v demo podobě objevila už na předcházejících EP a vyšla i na singlu. Znít rovnou ze čtyř nosičů, to je velká odpovědnost, kterou ne každý song zvládne. Try Honesty k nim ale nepatří, je totiž vynikající! Všechny aspekty muziky kapely tady bezvadně šlapou a souzní. Dohromady dávají super výsledek a celkově je Try Honesty určitě největším tahákem a hitem první desky! Vznikl k ní i klip.
Line And Sinker je taková trochu časová díra, protože mi zní, jakoby na první desku zabloudila z budoucnosti. Vedle Bena se za mikrofonem víc prosazují i Jon a Ian, což song ozvláštňuje. Ani by to nepotřeboval, protože v tomhle pohledu mu pomáhá i jeho složitější struktura. Působí jako svědomitě napsaný a to se může odrazit i v hodnocení.
Hodně silnou pozicí se můžou chlubit i Lies, málokterá jiná skladba má totiž to, co ony. Drží ji klasický talentovský model typický třeba pro později Fallen Leaves, podpořený ústředí kytarovou vyhrávkou. Tu mám já osobně hodně rád. I celkově mají ale Lies obrovský potenciál, zní líbivě a dodnes patří k mým největším favoritům. Škoda, že z koncertů už se vytratila.
The Ex to po takové kanonádě nebude mít snadné. Drží se ale víc než dobře. Taková pecka to sice není, jinak ale taky dobře zní, táhne ji zpěvný refrén. Navíc netrvá dlouho (jde o nejkratší song desky), takže se v závěru nerozplizne a nezprotiví.
Dostala se na singl. Stejně jako následná River Below. Ta má ale i svůj audiovizuál. Ypadá hodně podobně jako ten s Try Honesty - mladí kluci na něm působí bezprostředně a i jednoduchost klipu je sympatická. Samotný song až v takové oblibě nemám, neoslovuje mě. Nepochybně ale tvoří jeden nosný sloup desky.
To Standing In The Rain je lepší. Upoutá už velmi rytmickým intrem. A pak už posluchače nepustí. Opět kombinuje klidnější sloku s rozjetým refrénem. Dnes se na to můžeme dívat jako na dalšího z řady, tehdy šlo ovšem u Talentů o novinku, a tak bychom to měli brát. Navíc ten song je vážně dobrý.
Na podobný začátek sází i metaforicky nazvaná Cut The Curtains. I ona vás sice zahákne v samém zárodku… pak to ale nedokáže udržet tak dobře jako předešlá stopa. Má čím překvapit, například falešný fade out, po němž znovu propuká naplno znějící refrén. I sólo je dobré, jen moc krátké. Ve výsledku tak nevím, co si o Cut The Curtains myslet…
S do třetice struhujícím úvodem přichází i Prisoners Of Today. To se sice nedokáže nerušeně propojit se zbytkem, tuhle malou nesrovnalost ale překoná především střední a závěrečná část skladby, opět podpořená chytlavou kytarovou linkou. Myslím, že výsledek si své fanoušky určitě najde.
Následuje poslední ze čtyř singlů alba Billy Talent pojmenovaný Nothing To Lose. Název nepříliš originální přináší první větší odchylku od zběsilého energického rocku. Jde o pomalou jemnou skladbu mající zapůsobit trochu jinak než její předchůdci. Byl to první pokud Billy talent o podobný kousek… a povedl se jim. Později se sice objeví ještě několik podobných. Ale Nothing To Lose se mezi nimi netratí. Ani po těch letech.
Čtyřicet minut debutové desky uzavírá Voices Of Violence. A to způsobem tradičním. V prospěch kladného hodnocení hovoří jednoznačně rychlé tempo a také refrén. Nevím, jestli bych zrovna tuhle skladbu zařadil na konec. Ale co, jednou tam je. A není špatná… tak se dá asi nejvýstižněji zhodnotit.

HODNOCENÍ
Pokud bychom si měli zodpovědět otázku na začátku recenze, zda si talenti zasloužili druhou šanci, řeknu, že rozhodně ano! Jejich druhý debut je výborný, kapela se skvěle oprostila od podivností, co kdysi srazily jejich album Watoosh! Představili se ve světle, které se za pár let stane typickým a důvěrně známým - působivý hlavní zpěv, charakteristická kytara, chlapecké sborové refrény…
Chyby se určitě najít dají, jejich přítomnost ale výsledku nijak zásadně neškodí, deska pevně stojí na hitech Try Honesty, Lies, Nothing To Lose… a i ta River Below. Jen tohle jsou ty nejlepší vizitky, jakými na sebe může debutové album Billy Talent upozornit!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama