Song týdne: I'm So Bored With The USA (Mezinárodní den Clash)

9. února 2017 v 10:56 | C Jay |  Song týdne
Sedmého února letos začíná Mezinárodní den Clash, svátek oslavující punkovou legendu, kapelu Clash. Není to sice svátek nějak starý (první proběhl v roce 2013), přesto se rozšířil už do mnoha, většinou amerických měst. Pojďme mu dodat mezinárodnější rozměr a začněme si ho připomínat i u nás v České republice. V jejím rámci jsem proto vybral song, který dobře ukazuje, co Clash byli… i co nebyli…



Mnoho fanoušků je přesvědčeno, že právě první album ukazuje Clash v jejich nejryzejší podobě a jeho songy se pořád těší velké oblibě. I'm So Bored With The USA k nim taky patří.
Je to známý příběh. Song se měl původně jmenovat I'm So Bored With You a napsal ji Mick Jones. Záhy se ale "you" změnilo na "USA. Prý se to stalo omylem, nový zpěvák Joe Strummer se přeslechl a obě slova si zaměnil. Postupně se ale text začal měnit k novému obrazu i celkově a v říjnu 1976 byla obměna hotova. Původní verze se bohužel nedochovala.
Poselství je jasné, zajímavěji působí to, co toto poselství tvoří. Objevují se argumentaci proti amerikanizaci světa z pohledu kulturního i politického. Co neuplatí yankee dolar, to dokáže yankee detektiv, co na televizní obrazovce pracuje sedm dní v týdnu. V závěru se objevují narážky na populární detektivy Starskyho a Kojaka. Ve druhé sloce naopak zmínka o aféře Watergate, která stála Richarda Nixona prezidentské křeslo.


Skladu otvírá cool kytarový riff, Clash se kvůli němu ale dostali do sporu se Sex Pistols, protože velmi připomíná jejich úvodní riff k Pretty Vacant (Clash ho hrají na vysokém E, Sex Pistols na nízkém E). Spor neměl vítěze, protože není jasné, kdo s riffem přišel dřív.
Vzhledem ke své povaze song často zahajoval koncerty na americkém turné, Joe Strummer tím údajně testoval, jestli mají američtí posluchači smysl pro humor. Na prvním koncertě v roce 79 byli Clash sice vypískání, časem však s tímhle "vtipem" slavili úspěch i za oceánem. Song třeba bez protestu zazněl i na US Festivalu 1983.


Text si můžeme vykládat z několika pohledů: očima britskýma nebo českýma. Britové jsou hrdý národ, pyšný na svou minulost a nezávislost, takže už z toho je pochopitelné, že jim americký rozmach nebyl moc po chuti. A to bylo v sedmdesátých letech. Dnes je tento vliv kvůli internetu ještě mnohem větší.
U nás je situace složitější, protože jakmile někdo řekne slovo "amerikanizace" automaticky se z něj stává bolševik stýskající si po pivě za tři koruny, politických vězních i bratrské pomoci z východu. Přesto i my tento vliv pociťujeme, spousta naši dnešních návyků se od něj odvíjí. Někdy je to dobře, někdy ne. Já osobně jsem třeba rád za příliv americké rokenrolové a rockové hudby. Určitě ji upřednostním před lidovou dechovkou, jejíž poslech mě fyzicky bolí. Na druhé straně nepatřím k příznivcům amerického instantního filmu a jejich"zábavy za každou cenu".

Amerikanizace a globalizace už dneska není na pořadu dne, teď musí čeští rádoby vlastenci bránit kulturu před jinými hrozbami. Je to samozřejmě blbost. Česká ani žádná jiná kultura není do sebe uzavřený celek. Byla, je a bude ovlivňována jinými kulturami ze všech koutů světa. Někdy dobře, někdy špatně. Někomu to dnes připadá intenzivnější jen proto, že současná úroveň komunikace umožňuje přesun kultur (třeba amerických) i na velké vzdálenosti…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama