Ramon až na kost! Johnny Ramone (medailonek)

3. února 2017 v 12:21 | C Jay |  Medailonek
Na vznik desky We're Happy Family dohlížel z producentského křesla samotný kytarista kapely Johnny Ramone. Byla to pro něj premiéra, odvedl ale skvělou práci. Chtělo by se říct, že se to od něj čekalo, protože právě s ním je spojena legenda Ramones velmi silně. Pojďme se dnes podívat na příběh člověka, který byl Ramonem až na kost… a až do úplného konce.



Přesto je v očích mnoha fanoušků až tím třetím (například podle hlasování v toptens): za Joeym a Dee Deem. Dává to celkem smysl: Johnny nebyl charismatickým leaderem nebo osobitým zpěvákem, často zachmuřený výraz taky kdovíjak netáhne. Jeho zásluhy jsou vidět hlavně v zákulisí. Odváděl neviditelnou černou práci, bez níž by Ramones přes všechen svůj talent a energii tak dlouho nevydrželi.
Od zbytku kapely se lišil i svým přístupem, snad s každým členem, který se kdy v Ramones objevil, měl kvůli tomu konflikt. Asi nejlépe vycházel bubeníkem Tommym, s nímž sdílel zodpovědnější přístup k fungování kapely. Paradoxní je, že se k tomu postupně musel dopracovat. Jako dítě byl problémový. Dělal si, co chtěl, jeho chování ale nemělo žádný smysl. Odjel dokonce na vysokou školu na Floridu, ale po pouhém týdnu se vrátil. Nelíbilo se mu tam.
Jak došlo ke změně? Podle něj velmi prostě: jednoho dne, kdy se zase potloukal po ulicích, jakoby uvnitř hlavy uslyšel hlas: "Co to děláš?" Vrátil se domů a se vším skončil. Zní to jednoduše, jestli to tak bylo, ví jen Johnny sám.


V té době už se ale znal i se svými budoucími bratry Ramony - Dee Deem i Tommym. S Dee Deem sdílel lásku ke Stooges. Fanoušků téhle kapely bylo v Queensu málo, takže drželi pohromadě. Jako mnoho jiných ale Johnny obdivoval i New York Dolls. Dokázali mu, že hudbě, v té době ovládané složitým progresivním rockem, může muziku dělat každý a nepotřebuje patnáct let praxe. Koupil si z druhé ruky kytaru Mosrite Ventures, kterou proslavil, a společně s Dee Deem, Tommym a Joeym utvořili zárodek toho, z čeho se později stali Ramones: Johnny a Dee Dee s kytarami, Joey za bicími a Tommy jako rádce.
Na konci rošády zůstal na své pozici jen Johnny. Stalo se to pro něj signifikantní. Jak se postupem rozdělovaly role, on se stal pojidlem, které Ramones drželo pohromadě. Zatímco Tommy byl řečník a v počátcích vedl většinu rozhovorů on (protože Johnny se s nikým bavit nechtěl), kytarista se staral o vnitřek kapely. Na ostatní musel asi často působit jako seržant velicí jednotce vojínů…. Asi jim to nebylo občas příjemné, ale díky tomu dokázali přečkat prvních pár let pohromadě, protože Dee Dee byl kvůli drogám nepředvídatelný a Joeyho pronásledovaly fyzické i psychické neduhy.


Po Tommyho odchodu se faktickým leaderem stal on. Předpoklady k tomu měl, nechyběla mu autorita ani ledový klid, který projevoval i tváří v tvář smrti: když mu například šílený producent Phil Spector namířil pistolí do obličeje, protože nechtěl splnit jeho žádost, zeptal se ho: "Co chceš dělat, Phile, chceš mě zastřelit? Seru na tebe, já končím." Nezalekl se ani Dee Deeho, když na něj vytáhl nůž, protože urazil jeho tehdejší "přítelkyni" Connie.
Na basistovi mu taky vadily drogy, neuznával je a několikrát to dokázal. Odmítl například nahrávat song Chinese Rock o heroinu. Věděl, že drogy by kapelu položily tak, jako položily spoustu jiných. Ani jiné problémy netrpěl, Markyho se kvůli jeho závislosti na alkoholu zbavil jediným telefonátem. Nejznámějším sporem, který nadlouho poznamenal atmosféru v kapele, se ale stala aféra s "Lindou Ramone".


Linda byla původně Joeyho přítelkyně. Ten ji zbožňoval, napsal o ní několik songů (Danny Says, She's The One, She's A Sensation)… a celkově se pro něj stala vyvolenou, ideálem lásky. Bohužel se al Linda a Johnny do sebe zamilovali. Takové věci se stávají a asi i Joey by se s tím časem smířil. Nejvíc ho ranilo, že ani Johnny, ani Linda se s ním o tom nechtěli bavit. Od té doby spolu zpěvák a kytarista údajně nepromluvili, o čemž můžeme pochybovat. Vztahy nepochybně ochladly a napjaly se… ale kdyže někým máte ještě několik let hrát, asi spolu občas mluvit musíte… Johnny k tomu mnohem později dodal, že s Joeym byli "sem tam přáteli," že byly doby, kdy si rozuměli. Ke cti Johnnymu slouží to, že s Lindou zůstal, že nešlo o chvilkový rozmar.


Johnny nikdy netrpěl sentimentem nebo falešným respektem. Oceňoval například Tommyho manažerskou úlohu, odmítl ale, že by byl první bubeník klíčový pro sound Ramones. Odvážně tvrdil: Každého můžete nahradit. S jiným zpěvákem, basákem, bubeníkem… vždycky by to znělo jako Ramones!"
A tím se i řídil. Na začátku devadesátých let ho, na rozdíl od mnoha jiných, nezaskočil odchod Dee Deeho. Věděl, že skupina pojede dál, jen je potřeba sehnat náhradu, Dee Deeho klon. A Našli ho, stal se jím mladičký C. Jay. S o dvanáct let mladším basákem si ale Johnny do oka nepadl. C. Jay to vysvětloval jednak právě věkovým rozdílem a také tím, že kytaristu často vnímal spíš jako otce než jako přítele. Svou roli asi také sehrálo sblížení C. Jaye s Joeym.


Po konci Ramones se Johnny z veřejného života stáhl. Nechal kytaru kytarou, do žádné kapely se nehrnul a na veřejnosti se objevil až při uvedení jeho kapely do Síně slávy. Přišel v klasické ramonské uniformě, s tradičním účesem i vzezřením. Vzbudil pozornost, když na závěr své řeči prohlásil: "Bůh žehnej Americe, Bůh žehnej prezidentu Bushovi." Johnny se svými konzervativními názory netajil nikdy, byl příznivcem republikánů, prezidentů Nixona, Reagana a Bushe. Jak víme, prosadil, aby se song původně názvem Bonzo Goes To Bitburg změnil na jiné, méně urážlivé jméno vzhledem k prezidentu Reaganovi.
I v tomhle se rozcházel s Joeym a jeho liberálními až levicovými názory. K jejich usmíření nedošlo, Johnny odmítl navštívit umírajícího přítele v nemocnici. Tvrdil, že by to bylo zbytečné. Z jeho smrti ale měl dlouho deprese. Těžko říct, jestli v jeho rozhodnutí nevidět naposledy Joeyho sehrála větší roli dávná zášť nebo strach…
Johnny zemřel tři roky na to tři týdny před svými šestapadesátými narozeninami na stejnou nemoc. Před smrtí rozprodal své nástroje a vybavení, které dodnes můžeme vidět kolovat po internetu… i když asi ne všechny budou pravé, protože kdo by takovou vzácnost prodával… kromě spekulantů?

Johnnyho typický kytarový styl

Johnny se také jako jediný z kapely dočkal ocenění své práce. Časopis Rolling Stone ho označil za šestnáctého nejlepšího kytaristu všech dob, což je vzhledem k hudbě Ramones a jejím komerčním úspěchu opravdu úctyhodná pozice.
Jeho styl byl ve své době něco docela jiného: syrové, jednoduché a velice rychlé. Nikdy nebyl zázračný kytarový král, většinu sól z desek nahrával někdo jiný a Johnny je pak na koncertech okázale ignoroval.
Hudba také byla jeho hlavní doménou, sám nikdy nezpíval ani moc neskládal texty. Jediný song, který je výlučně jeho dílem, najdeme na desce Too Tough To Die (pojmenované po tom, že přežil vážné zranění hlavy ve rvačce se Sethem Macklinem z kapely Sub Zero Construction)… a jde o instrumentální Durango 95. Jediný záběr na zpívajícího Johnnyho pochází z krátkého kresleného skeče v seriálu Simpsonovi, kde Ramones hráli k narozeninám panu Burnsovi… Jestli je autentický, o tom můžeme pochybovat. Já osobně na Johnnym nejvíc obdivuju jeho divoký styl hry v kombinaci s ledovým výrazem v obličeji.


Co říct na závěr? Nechci tady omílat nějaké fráze o tom, jak byl Johnny důležitý a významný… to přec všichni víme. Tímhle medailonkem jsem nechtěl přepsat jeho životopis (nejsem Wikipedie)… spíš jsem se snažil vytvořit pohled na jednoho významného punkera a zajímavého člověka. Díky za přečtení.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama