Velké koncerty: Sex Pistols ve Winterlandu 1978

14. ledna 2017 v 14:17 | C Jay |  Velké koncerty
Zrovna nedávno jsem si říkal, že v rubrice Velké koncerty je už nějak mrtvo, nevěděl jsem ale, který koncert vybrat. Kalendář mi přihrál ideální volbu. Čtrnáctého ledna 1978 totiž Sex Pistols odehráli svůj poslední koncert v sedmdesátých letech. Koncert, jenž není až zas tak velký… ale určitě stojí za zmínku. Téhle poslední show už jsme se kdysi trochu dotkli v songu týdne, když vyšla řada na sexpistolský cover No Fun. V něčem se možná budou oba články podobat, tady se ale podíváme na koncert z trochu širšího úhlu.



Zatímco Clash si z první návštěvy Ameriky odnesli inspiraci pro song Gates Of The West, Sex Pistol navštívili Spojené státy jednou a taky naposledy. Byl to tehdy logický krok na další cestě vzhůru. Amerika sice měla vlastní punkovou scénu (které si nikdy moc nevážila), Sex Pistols ale pro ni byli i tak vítanou atrakcí. Atrakce je přesné slovo, protože kapela od příchodu Sida Viciouse neustále balancovala na hraně mezi kapelou a punkovým panoptikem. Po létech to přiznávají i sami členové. Částečně za to mohla jejich image a pověst, která je předcházela, svým dílem přispěl manažer McLaren… ve Winterlandu ale sehrály důležitou roli i vzájemné vztahy všech zúčastněných.


Trápení osamělého Johna
Nerovné a nevyjasněné vztahy byly pro Sex Pistols typické vždycky, jak ale postupoval čas, vyhrocovaly se. Steve Jones a Paul Cook, zakládající členové, spolu přirozeně drželi od začátku. Na své straně měli i manažera. Vlivu Malcolma Mclarena podléhal i basák Sid Vicious, protože právě McLaren (jako jediný) podporoval Sida v jeho nekontrolovaném chování podpořeném drogami ("Jo, můžeš šílet, jdi do toho naplno."). A Sid šel. Na koncertech udeřil agresivního fanouška baskytarou po hlavě, americké fanoušky nazval "zasranýma buzerantskýma kovbojema," načež dostal plnou plechovkou piva do obličeje. Po koncertech se rval s ochrankou, leckdy měl přímo na pódiu absťák. Dlužno dodat, že Jones ani Cook tohle neschvalovali a nejradši by se Sida zbavili. Na rozdíl od svého manažera chtěli dělat hlavně muziku, ne cirkus.
Zpěvák Johnny Rotten se naopak ocitl v izolaci. Sida původně přivedl do kapely on, snad aby se vyrovnal tandemu Jones-Cook. Jenže na začátku roku už ho nemohl vystát, třebaže jako jediný se mu snažil s jeho závislostí pomoct. Navíc neměl dobré vztahy s McLarenem a ideálně nevycházel ani se Stevem ("Já jsem s Johnem moc nedržel, vždycky mě hrozně štval"). Stáhl se do sebe, do Ameriky navíc odjížděl nemocný, kašlal krev.

Už jedou?
Problémy s vízy (všichni členové měli záznamy v trestním rejstříku) způsobil, že musely být zrušeny první čtyři koncerty (první měl být v Homesteadu už osmadvacátého prosince). Sex Pistols dorazili do Ameriky až třetího ledna a ještě téhož dne vystoupili na pódium v Alexandrii (ve Virginii). Následovalo ještě šest vystoupení a přišel památný Winterland. Na něm už Johnnymu Rottenovi došla trpělivost s praktikami manažera McLarena, který ani nezařídil zvukovou zkoušku před koncertem ("Narafičil to tak, aby to vypadalo směšně. Všechny nás podvedl. Publikum i mě."). Začátek koncertu uvedl riff Blitzkrieg Bop na basu a slova "Welcome to London" a songem God Save The Queen začalo posledních šedesát minut původních Sex Pistols.


Hudba, nebo show?
Kdo by po předchozích slovech čekal nějakou hrůzu zkázu, bude překvapen, protože koncert sám o sobě nějak mimořádný není. Není ani nijak skvělý, ani zavrženíhodný. Pozitivem taky je, že všichni čtyři členové skutečně hrají a zpívají. Sidův zesilovač totiž na spoustě koncertů zůstával vypnutý. Z dobrého důvodu, Vicious na basu moc hrát neuměl. Tady jeho nedokonalá hra často přeznívá i Steveovu kytaru, což zas takové plus není. Párkrát se taky pokusil zpívat a ani tím to příliš nevylepšil.
Johnny Rotten předvádí svůj klasický zpěv ve stylu zběsilé fretky, do níž toho večera vložil spoustu vzteklé sexpistolské energie pravděpodobně pramenící z jeho frustrace. Přesto zůstává paradoxní, že tempo koncertu není nijak strhující (možná za to může pocit dnešního diváka - už ví, jak to tehdy bylo), mezi jednotlivými songy zejí dlouhé mezery způsobené zejména opakovaným laděním kytary. Poslední koncert klasické sestavy Clash na US Festivalu měl daleko lepší náboj (a stejně neradostný průběh).


Sex Pistols předvádějí svou typickou koncertní sadu, nechybí žádný zásadní hit. Ten největší, Anarchy In The UK, kapela pro americké účely upravila na Anarchy In The USA. Steve Jones si přesto stěžoval na americké publikum: "Nebyli jsme Američani, nerozuměli jsme Americe. Tak jak mohli rozumět oni nám?" Paul Cook k tomu dodal: "Kvůli pověsti, která nás předcházela, se chodili lidi dívat na naše vystoupení jako na panoptikum zrůdiček. Mysleli si, že budeme blít a srát na scéně, navzájem se zmlátíme nebo zajijeme!"
Po Anarchii následovala přestávka, po níž se členové kapely vrátili, aby zahráli ještě dva fláky, jak sliboval zpěvák Johnny Rotten. Zahráli nakonec jen jeden, oblíbený cover No Fun natažený na skoro sedm minut. Tomu jsme se věnovali obsáhle už dřív, takže nemá cenu se opakovat. Kdo chce, může mrknout starší článek o No Fun v modrém odkazu.

"Lituju toho, že jsem vycouval..."
Po koncertě se ještě členové kapely sešli, aby probrali, jak to bude dál. Paul se vyslovil s tím, že nemá zájem pokračovat, že takhle to někdo odnese životem. Johnny odvětil, že problém tkví v McLarenovi, že by se ho měli zbavit a pokračovat bez něj. Tím, že se vše vyřeší. S něčím takovým ale nesouhlasil Steve ani Paul. "S Malcolmem jsem vycházel, takže jsem se přidal na jeho stranu. Dneska toho lituju. Mohli jsme hrát dál, kdybychom vyrazili Malcolma." Tohle řekl Steve až po letech, tehdy se ale prostě s Cookem sbalil a odešel pryč.

Z dnešního pohledu nezbývá než dát za pravdu Johnnymu Rottenovi. McLarenův koncept rokenrolového cirkusu se časem nekontrolovatelně zvrtnul (stejně jako jeho předchozí projekt New York Dolls) tak, že už ho nemohl nikdo zastavit a tenhle koncert to jasně ukázal. Bez jeho přístupu "hlavně show" by nejspíš Sex Pistols přežili o pár let déle. Asi by to nebyli takoví nihilističtí rebelové, časem by své hrany obrousili… ale přežili by. Jak by to asi potom vypadalo?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama