Na pomezí v jedinečnosti... Green Day: Kerplunk (recenze)

23. ledna 2017 v 21:49 | C Jay |  Recenze
Dnešní recenze bude hned dvojím návratem. Jednak se můžu znovu v plné síle vrátit k psaní článků na blog, který stejně nikdo nečte… A po skoro třech měsících, od kontroverzního hodnocení novinky Revolution Radio tu opět máme recenzi na desku Green Day. Jako zřejmě fanoušek jsem z toho trochu nervózní, ale snad to nějak zvládnu. I když šestnáct songů nebude snadná porce. Bez dalších řečí: pojďme se podívat na oslavence z minulého týdne.



RECENZE
Vztah mnoha fanoušků k tomuto albu je velmi dobrý a Kerplunk se i po pětadvaceti letech drží na předních příčkách oblíbenosti. Navzdory tomu, že poslední hity druhého alba Green Day zmizely z pravidelných koncertních setlistů už na začátku nového tisícitelí.
Neobvyklý název podle chytrých internetových slovníků znamená tupé žuchnutí zvukem připomínající žblunknutí. Slovo prý pochází z konce devatenáctého století. Obal se povedl, Zejména co se zeleno-bílého zbarvení týče. I motiv ženy s veselým tričkem a revolverem v ruce. Myslím, že celkový dojem dobře souzní s povahou obsahu desky, což je vždycky největší plus. Zadní část coveru svým stylem hodně připomíná první album. S debutovou desku má Kerplunk společné i logo kapely… jediné, které se objevilo na dvou řadových deskách (nepočítáme-li trilogii).


Green Day se rozhodli to nejlepší z Kerplunku vybalit na posluchače hned ze začátku, protože ten patří nejznámější a nejtrvanlivější pecce té doby, songu 2000 Light Years Away. Píseň vyprávějící o době prvního polibku BJe a jeho budoucí ženy má ale tohle místo právem, zdařil se. Dokonce natolik, že skladba Chump z Dookie má velmi podobný kytarový riff. Light Years Away patří k mým oblíbencům.
O následné One For The Razorbacks už jsme se podobně bavili minulý týden v Songu týdne. I příběh o jiné romanci frontmana kapely je výborný…dál už bych se opakoval… Kdo má zájem, mrkněte na Song týdne věnovaný právě One For The Razorbacks.
Den na to jsem už propálil i kerplunk verzi Welcome To Paradise na třetí stopě. Rychlejší a syrovější originál pozdějšího "čtvrtého hitu z Dookie" na Kerplunku tak velký dojem neudělal, dnešní zájem o něj je daleko menší, přestože četné fanoušky má. Není důvod k nim nepatřit…
Po takové náloži přijde vhod zklidnění, následuje Christie Road, pomalá skladba. Nejde sice o extra hit, ale ani žádnou vycpávku. I když na Kerplunku má i dvojče, které přece jen boduje víc. Na Christie Road zaujme její druhá část, jíž otevírá kytara ne nepodobná stylu Smells Like Teen Spirit. Jestli je to náhoda, podvědomá podobnost nebo záměr těžko říct…
Private Ale zase trochu přidává na tempu. Já osobně ji nevyhledávám, nepřipadám mi ničím tak atraktivní, co by nenabízely jiné songy Green Day téhle doby. Nevýrazná.
Nový bubeník Tré Cool se na desce uvedl nejen za bicími, ale také za mikrofonem a s kytarou. Komediantní (jinak se to nedá říct) skladba Dominated Love Slave, jejímž je i autorem je svým potrhlým charakterem a masochistickým textem dobrým zpestřením Kerplunku, protože mezi ostatní materiál příliš nezapadá. Navzdory tomu ještě tu a tam na koncertech zazní. Zaručeně totiž pobaví.
One Of My Lies vrací desku na jistou kolej působící především zpěvným refrénem. Song je krátký, ovšem přiměřeně tomu, co může nabídnout. Delší stopáž by mu škodila, protože by ji uspokojivě nepokryl. Z tohoto pohledu posluchače trochu zmátne instrumentální závěr jakoby slibující další pokračování, než najednou skončí.
Kromě Light Years Away věnoval BJ své budoucí choti Adrienne i song 80, protože Eighty zní trochu podobně jako jméno Adrienne (když si to řeknete dvacetkrát, začnete tomu věřit). Paradoxně na něm ale víc než kytara upoutává Mikeova basovka. Způsobem podání připomíná předcházející stopu.
Daleko víc podobně zní název dalšího songu Android, haha. S ním přichází i zrychlení tempa, s čímž moc nesouzní pohřbení téma textu, které mně osobně připomíná skladbu When I'm 64 od Paula McCartneyho, kterou napsal v době, kdy mu bylo šestnáct o tom, jak se bude cítit ve čtyřiašedesáti. Android každopádně hodnotím kladně.
Když jsem mluvil o dvojčeti Christie Road, myslel jsem právě No One Knows, co zrovna hraje. Proti ní má hned několik výhod: předně skvělý basový part (na Songsterru existuje i verze upravená pro kytaru), podmanivou (přitom jednoduchou) melodii, která vás prostě dostane. Pomalých ponurých songů Green Day zas tolik nenahráli… a tenhle tak stojí na předním místě. Jeden z mých nejoblíbenějších nejen na Kerplunku. Nemá problém ani s tím, že ho na albu svírají dvě rychlejší pecky.
Who Wrotten Caufiled? sází právě především na svou energii a rychlost, patří k nejsvižnějším peckám desky. I když za zmínku stojí i text. Holden Caufield byla hlavní postava románu Jeroma D. Salingera Kdo chytá v žitě, s nímž autor songu BJ shledává mnohé podobnosti v sobě samém.
Words I Might Have Ate má sice zajímavý název, jinak ji ale řadím k tomu slabšímu. Svým popovým zpracováním se zbytku desky vymyká, tenhle fakt ale nedokáže využít tolik jako Dominated Love Slave a mně osobně úplně míjí a rád ji nemám…
Další čtyři pecky si může poslechnout každý, kdo si sehnal Kerplunk na cédéčko nebo kazetě. Green Day k němu přilepili ještě čtyřtrackové épíčko s názvem Sweet Children, vydané už v roce 1990. Prvním přídavkem bude kratičká titulní skladba Sweet Children, taková vzpomínka na úplné začátky BJe a Mikea. Její riff hodně připomíná Welcome To Paradise, i když se nabízí otázka, který ze songů vznikl dřív.
Dále skupina představí Best Thing In Town, další rychlý kus do sbírky. Jeho vyznění nezapadá do typické šablony Kerplunku a Green Day v této době obecně, ale zdobí ho dobré kytarové sólo (nápadně podobné na sólo ze songu Why Do You Want Him?), které zaslouží pochvalu.
Stejně jako dvě předchozí pecky i Strangeland prozrazuje, že byl nahrán ještě před samotným původním Kerplunkem, protože zní přesně jako záležitost debutové desky (opět sólo, tentokrát podobné na intro Dry Ice). Ze všech tří je ale jednoznačně nejlepší.
Na rockové fanoušky ale asi nejvíc zasvítí úplně poslední song My Generation, slavná píseň legendárních The Who. Jeden z opravdu mála coverů nahraných i na desku. I když nejsem velkým fanouškem ani originálu (vadí mi pořád dokola opakované talkin 'bout my generation), zpracování za původní verzí nezaostává a Green Day ji alespoň vylepšili vtipným: Heineken? Fuck that shit! z filmu Blue Velvet (1986).

Mikeovy nohy na obalu EP Sweet Children z roku 1990. Čtyři songy Green Day nahráli za pouhé dvě hodiny.

HODNOCENÍ
Kerplunk tvoří z dnešního pohledu předěl mezi prvním syrovým albem a průlomovým Dookie. Vliv obou těchto desek se v Kerpluku promítá, zpracování se sice blíží více 1,039… ale ve skladbách jako Light Years Away nebo One For The Razorbacks už se ozývají hity Dookie. Kerplunk si přesto uchovává své kouzlo a charakter. Nemůžete o něm říct, že je to album pod 1,039…nebo album před Dookie… Protože ani jedno není přesné! Kerplunk má vlastní styl. A ten se nejlépe projeví tím, že si jeho zásadní hity nedokážete představit na jiné desce, v jiné době. V Kerplunku se mísí dvě různé kapely Green Day…přesto jsou Green Day na druhé desce jedineční!
I když nejsem nadšený úplně z celého obsahu, závěrečné songy z EP Sweet Children by se spíš hodily přidat ke kompilaci 1,039 Smoothed Out Slappy Hours (i když ta by pak měla čtyřiadvacet skladeb, což už je hodně silná porce). Kerplunk já svou hodnotu, která by zkrátka neměla být zapomenuta, tečka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Spike Spike | E-mail | 29. ledna 2017 v 23:00 | Reagovat

Malá oprava - song se jmenuje Christie Road, ne Christine, ale to je detail.... Jinak článek super, teď mám Kerplunk hodně rád a nejvíce asi i ty skladby které vyzdvihuješ i ty. Ale pravdou je že Kerplunk byla jedna z desek do kterých jsem se dostával nejdéle, později než do něj jsem pronikl snad už jen do Insomniacu. Zvláštní že do debutu jsem se dostal takřka ihned ale Kerplunk mi trval... Nakonec jsem ho ale docenil jak si zaslouží a teď mohu jen chválit. Zvuk je fakt jedinečný, tak jako na Kerplunku už Green Day nikdy nezněli, o to víc důvodů se k němu vracet.

2 C Jay C Jay | 31. ledna 2017 v 13:01 | Reagovat

Díky za upozornění, chybu jsem už opravil a omlouvám se za ni. Po tom, co jsem na poslední chvíli opravil Private Ave na Private Ale mě nenapadlo kontrolovat ještě Christie :-D

3 Spike Spike | E-mail | 31. ledna 2017 v 17:02 | Reagovat

To je v pořádku, když ze sebe chrlím delší text taky mi sem tam něco ujede a v korekci prostě něco vynechám :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama