Mávání dvěma rukama... Patti Smith Group: Wave (recenze)

2. ledna 2017 v 12:36 | C Jay |  Recenze
Sedmdesátiny Patti Smithové byly sice už loni, ale jelikož od nich uplynulo jen pár dní, navazuje na ně tahle recenze plynule. Původně jsem váhal mezi touhle deskou a debutovými Horses. Na ně si ale můžeme ještě počkat. Poslední album Wave naopak potřebuje šanci napravit svou pověst. Podívejme se, jak se svého času Patti Smith Group rozloučila se svými fanoušky.



RECENZE
V recenzi na Radio Ethiopia jsem říkal, že se na něj v průběhu let zapomnělo. Ano, zapomnělo…ale na Wave se zapomnělo…a ani se nedočkalo uznání. Nejvíc mu ublížilo právě srovnání se staršími sourozenci. Tedy zdánlivě…
Jako všechny předchozí obaly sází i titulní motiv Wave na půvab Patti Smithové. Stylizace zpěvačky v bílých šatech s holubicemi na rukou je dobrý nápad. Hodně silně s nimi kontrastuje tmavá barva vlasů, ale hlavně výrazné oči, kterých si pravděpodobně všimnete nejdřív. Další plus představuje ladění do modra. Celkově můžu říct, že se mi obal Wave se mi po Horses líbí nejvíc.
Zajímavá je i zadní strana, na níž pózuje všech pět členů. Dobře vyvedené fotka by se mohla klidně přesunout na přední stranu. Nad hlavami hudebníků je napsán úryvek z básně francouzského básníka a aktivisty Jeana Geneta.


Co do filozofie vrací se Wave ke koncepci prvního a druhého alba - písní je míň a vesměs patří k delším. Až na tu první. Tříminutový Frederick se ale odlišuje i v jiných ohledech. Patti, která je jeho výlučnou autorkou (jediný případ na desce), ho napsala o Fredu Smithovi, svém pozdějším manželovi. Jen pozor na záměnu s Fredem Smithem z Television. Patti se sice s jejich členy znala, ale její budoucí manžel hrál na kytaru v Sonic Youth. Proto se někdy používá přezdívka Fred "Sonic" Smith.
Na začátek to určitě nebyla špatná volba, píseň se povedla. Její aranžmá je sice trochu zvláštní, ale když si na něj zvyknete, oblíbíte si ho. Vyšla i na singlu, ale díru do hitparády neudělala.
Co do známosti a úspěšnosti ji překonává druhá pecka věnovaná Fredu Smithovi, Dancing Barefoot. Na ni narazíte na internetu v souvislosti s Patti Smithovou velmi často. I když to může být ve dvou jiných souvislostech. V roce 2004 vyšla stejnojmenná kniha, jež s názvem sice inspirovala, ale jinak se songem nesouvisí. A už v roce 1995 toto jméno nesl dokument o Ivanu Královi. Dancing Barefoot (Tančím na boso) je záležitost spíše pomalejší a ponuřejší, kterou já osobně v oblibě nemám. Oceňuji na ní ale atmosféru textu.
Příznivci rockových časů se najdou ve třetí stopě (a třetím singlu) So You Wanna Be A Rock'n'Roll Star? Už původní verze od Byrds je dobrá, na téhle předělávce se mi ale líbí provedení přizpůsobené rokenrolu Patti Smith Group. Díky tomu je cover dvakrát delší než originál a zvláštní náboj mu dodává i skvělý zpěv. Zamlouvá se mi také více rockové ražení oproti originálu. Jó, kdyby takhle coveroval každý….
Tvrdil jsem, že Frederick je nejkratším songem Wave. Není, následná Hymn trvá jen sedmdesát vteřin. Nevím ale, jestli ji řadit mezi plnohodnotné songy, spíš mi připadá jako taková krátká přestávka, navíc nepříliš melodická. Spasit to ještě může text možná taky věnovaný Fredu Smithovi. Pojďme hned dál.
Polovinu alba drží další pomalá a zlověstná skladba. Revenge svým provedením připomíná uhlazenější Ain't A Strange. Díky tomu nepředstavuje takový nápor na smysly (i když sólo je hodně působivé)… ale ani tolik neohromí.
Následují další dvě pětiminutová písně. Citizen Ship otevírá vyhrávka, při níž jsem si bezděčně vzpomněl na původní art rockové Genesis. Jinak je ale i tahle píseň nahraná ve stylu Radio Ethiopia, kam by bez problémů zapadla. Netypický je ale sociálně kritický text, u Patti Smith Group neobvyklý. Provedení útočící na emoce opět zafungovalo. Tuhle skladbu asi každý den poslouchat nebudete… ale když už ano, zapůsobí na vás. Hodně.
Obdobně začínají i Seven Ways To Going (umístěné na sedmé stopě, jak důmyslné). Dostaly nejvíc prostoru, takže se rozbíhají velmi pomalu…a vlastně ani nerozběhnou, protože po ostřejší části hned následuje klasická pasáž s mluveným slovem s varhany v pozadí, jež se postupně vytrácí. I tenhle kus vás strhne.
Po šestnácti minutách na hranici smyslů oceníme návrat na zem. Zhmotní se do Broken Flag, dle mého nejlepšího songu Wave! Zpracování ve stylu "Let It Be," které přitom zachovává všechno úžasné na Patti Smith, byl mistrovský tah a osobně se divím, že se z téhle skladby nestal hit. Trvá pět minut, ale pořád se zlepšuje, kytarové sólo inspirované Byrds je jednoduše vynikající… a sborovým refrénem to nekončí! Je tu totiž ještě text vyprávějící o bitvě o Alžír. Kapelu inspiroval stejnojmenný film z roku 1966 (k bitvě došlo v roce 1957). Celkově to dává dohromady pecku, jíž se nejen na albu…ale v celé diskografii může rovnat jen máloco!
Než jsme se nadáli, je tu konec a nastala chvíle pro titulní song Wave, stejně jako Radio Ethiopia a Easter odstrčené až na samotný konec desky. Zvláštností téhle písně je, že se v ní vůbec nezpívá! Hraje jen jemná hudba v pozadí a Patti mluví. Na první poslech se zdá, že promlouvá přímo k posluchači. Pak to vypadá, že mluví ke svému otci. No, skoro…
Text věnovala papeži Janu Pavlu I., jehož krátký pontifikát (papežem byl pouhé dva měsíce) trval právě v dobách, kdy Wave vznikalo. Díky písni také zjistíme, že Wave v tomto případě neznamená "vlna" ale "mávat".
Právě mluva celému představení dominuje, Pattiin zastřený a nervózní hlas je uhrančivý. A závěrečné, několikrát zopakované goodbye funguje jako symbolické zamávání na rozloučenou.

HODNOCENÍ
Wave v hudebním světě zanechalo rozporuplné dojmy. Často je vnímáno negativně i díky tomu, že krátce po jeho vydání se kapela rozpadla a Patti se pak k hudbě vrátila až takřka po deseti letech. Nejvíc kritiky se snášelo na koncepci.
Wave navazuje na komerčnější pojetí, které nastolilo Easter, dokládá to například píseň Frederick nebo Broken Flag. Vrací se ale i k experimentům na hranici snesitelnosti ve stylu Radia Ethiopia. Snaha spojit dvě takto nesourodá alba způsobila, že Wave nemá ani chytlavost Easter, ani nezamrazí v zádech jako Radio Ethiopia. Je to takové mávání dvěma rukama, když nevíte, kterou si vybrat...
Také skutečnost, že postrádá nějaký větší hit (Dancing Barefoot při vší známosti není příliš chytlavý hit do rádia) mu moc nepřidává.
Za sebe ale musím říct, že mi to vůbec nevadí. V mých očích Wave kombinuje to dobré z předcházejících dvou alb - je přiměřeně působivé, přiměřeně komerční, přiměřeně rockové/punkové. Líbí se mi i jeho charakter, obalem počínaje a melancholickou atmosférou konce konče.Easter mě navíc příliš neoslovilo… takže Wave je po Horses mým nejoblíbenějším albem patti Smith Group!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama