Versus: Vývoj ramonské hudby. Která éra je nejlepší?

9. prosince 2016 v 18:42 | C Jay |  Versus
Srovnávání, zvlášť v hudbě, jsou leckdy ošemetná a častěji založená spíš na subjektivních pocitech než nějakých objektivních měřítcích. Jednou z mála výjimek je vývoj hudby Ramones, která sice prošla dlouhou evolucí, ale po celých dvacet let si uchovala typické znaky příznačné pro jakýkoli rok nebo album…



Ramones jsou ve světě punku trochu netypickou kapelou. Pro tato uskupení je typický raketový start, výkon na sto procent… Ale kvůli tomu jim záhy dojde šťáva! Sex Pistols nebo Heartbreakers pro příklad stačí. I Ramones tak mohli v polovině sedmdesátých let působit. Svou energii ale dokázali kočírovat a vystačil jim na více než dvacet let. Ve vytrvalosti je nedávno předstihli až Green Day… i když jim na paty pomalu šlapou i Billy Talent.
Za takovou dobu projde kapela nutným vývojem, její hudba, vizáž i obsah tvorby se mění.
U Ramones je tato evoluce specifická, protože jádro ramonské hudby zůstalo po celou tu dobu stejné: především Joey za mikrofonem, Johnny coby kytarista a Dee Dee skladatel. Rošády se děly hlavně na bubenické stoličce. A když Dee Dee odešel, nezpřetrhal kontakty s kapelou a dál do jejich hudby přispíval svým dílem. Totéž můžeme říct i o Tommym, který produkoval některé pozdější ramonské desky.
Tahle konstelace nám poskytuje výborné podmínky jak vedle sebe postavit tři hlavní éry Ramones a porovnat je. První potíž se ukazuje v tom, jak těch dvacet let rozdělit. Můj původní záměr na dělení podle dekád - tedy na sedmdesátky, osmdesátky a devadesátky nedává smysl kvůli tomu, že by zastoupení bylo velmi nepoměrné - šest let, deset let a šest let. Rozhodl jsem se proto do Ramones vnést dvě nové umělé hranice, o nichž si myslím, že budou vhodnější a rovnoměrnější:

Éra původní: 1974(76) - 1982
Alba: Ramones, Leave Home, Rocket To Russia, Road To Ruin, End Of The Century, Pleasant Dreams

Největší obliby u fanoušků se bezpochyby těší právě tato původní éra. Není divu, v právě v této době vznikaly největší hity kapely, které mnohdy přežily na koncertech až do úplného konce. Když v roce 2006 vyšla kompilace Greatest Hits, songy téhle éry obsadily osmnáct stop z dvaceti! O kvalitě další tvorby to nijak nevypovídá, Ramones dobré pecky plodili v i dalších letech, ukazuje to však, kteréže písně byly ty nejpopulárnější.
Tuto éru bychom mohli rozdělit ještě na dvě menší. Do té první by se vešla první tři LP původní sestavy, která mají společnou filozofii hudby i její projev: rychlé, syrové a energické. A od čtvrtého alba (plus nový bubeník) následuje rozpačitá doba, kdy se management kapely snažil dostat Ramones do amerických rádií, viz deska Road To Ruin a End Of The Century. Vhodné spojení představovalo až poslední elpíčko Pleasant Dreams…

Éra střední: 1983 - 1989
Richie Ramone se do kapely dostal v době, kdy Ramones tápali, kudy se vydat...
Alba: Subterranean Jungle, Too Tough To Die, Animal Boy, Halfway To Sanity, Brain Drain

Naopak nejméně oblíbenou érou jsou bezpochyby osmdesátá léta. Pro tuto dobu jsou charakteristické rošády za bicími i další problémy, s nimiž se Ramones museli v té době potýkat. Nepochybně se to projevilo i v hudbě. První deskou se stala Subterranean Jungle. Album, které sice obsahuje dobrý materiál, chybělo mu ale víc hitů a příšerně ho shodil umělý disko zvuk. Následoval problematický návrat k původnímu soundu s Too Tough To Die. Ten se nepodařil, kapelu ale aspoň nakopl nový bubeník Richie. Ten se podílel i na Animal Boy. Diskoéra Ramones se s ním uzavírá, ale výsledek to nepotvrdil, protože o Halfway To Sanity se často mluví jen, pokud bývá řazeno na spodní příčky oblíbenosti. Poté, co se kvůli sporům Richie vytratil, vrátil se Marky a tuto éru završila deska Brain Drain, alespoň trochu důstojné rozloučení s touhle nepříliš podařenou dobou.

Éra pozdní: 1990 - 1996
Alba: Mondo Bizarro, Acid Eaters, Adios Amigos!

Závěrečná éra stojí někde na pomezí. Původní zápal Ramones už byl sice ten tam, ale stejně tak zmizely rozpaky z let nedávných. Kapela dostala nový impulz příchodem basáka C. Jaye a i jejich hudba prožila renesanci. Vzala si to dobré ze sedmdesátek a zabalila to do devadesátkového balení. Produktem se bohužel stala jen tři alba, navíc Acid Eaters tvoří jen covery. Mondo Bizarro i Adios Amigos ale ukazují přednosti devadesátkových Ramones v plné síle.

Vzhůru na versus!
A teď ke srovnání. I když ono může skončit velice rychle. Nemá smysl říkat, která éra je nejlepší, protože je nám asi jasné, že to bude ta původní a málokdo se s vámi o tom bude dohadovat. Přesto se na to zkusme podívat blíže. Zajímavé bude hlavně srovnání původní a pozdní éry.

To poprvé...
Největší předností hudbu prvních alb Ramones je nepochybně jejich bezprostřednost. Na nic si nehrají, ukazují Ramones takové, jací byli. Muzika se řítí vpřed šíleným tempem a energie z ní srší ještě dnes, po takové době. Jediná věc ke kritice může být nevyzrálost skupiny, což ale samo o sobě nemusí být nutně mínus (pro někoho to naopak může představovat velkou přednost, záleží na úhlu pohledu). A na desce End Of The Century jsme viděli, že složitější aranžmá nemá u Ramones stoprocentní záruku úspěchu. Někdy se zadařilo, jindy ne. Každopádně se asi shodneme, že pop určitě nebylo pro Ramones ideální řešení a jejich schizofrenní snaha být in a zůstat Ramones se projevila právě na Road To Ruin a hlavně End Of The Century. Zapojení akustických kytar, orchestrů a saxofonů někomu přidá, Ramones ale nebyli ten případ. Jim spíš škodily. Jak to "pop Ramones" mohlo fungovat, ukazuje Pleasant Dreams, kde je tvorba daleko vyváženější a promyšlenější.
Ne nevýznamným faktorem zůstane i atmosféra začátků kapely. Době, kdy představovali něco jiného, něco super. Tohle prostě neoživíte… i když se kluci snažili… několikrát.

Bloudění v tunelu
Původní éře to bude s přehledem stačit, aby předstihla následné osmdesátky. V této době najdeme několik dodnes populárních hitů jako Bonzo Goes To Bitburg nebo Pet Sematary, ale alba samotná upadla do zapomnění. Někdy právem, někdy ne. Subterranean Jungle naplno předvedla odvrácenou tvář popových Ramones. Elektronické bicí nelze označit jinak než jako zhovadilost. V tak skvěle znějící a sehrané kapele nemají co dělat! Too Tough To Die se ještě občas připomíná jako "návrat k původnímu soundu" ale Halfway To Sanity a Brain Drain se krčí někde v pozadí, byť zejména druhé album se nemá za co stydět. A Animal Boy? V recenzi jsem pochválil, nic to ale nemění na tom, že právě tady vyvrcholil ten šílený disko sound. Tady nejvíc pocítíte, jak se Ramones změnili. Jejich tvorba celkově dospěla, songy jsou delší a promyšlenější, jenže je příšerným způsobem kazí jejich provedení. To způsobilo, že tyhle skladby se už v devadesátkách hrály jen velmi výjimečně a celkově se na ně zapomnělo. Ani v hitparádách to žádná hitparáda nebyla, kromě Subterranean Jungle žádná z dalších pěti desek nepronikla do první stovky. To se dá na jedné straně pochopit… ale všichni víme, že v té době se hrály daleko horší pitomosti. Ramones z temných osmdesátek vyšli ještě důstojně a určitě se nemusí stydět jako jiné kapely. Třeba jejich newyorští kolegové z Kiss. Zároveň to ale vysvětluje, proč o ramonské disko nebyl zájem: Ramones hráli pro takový žánr až moc dobře, jejich hudba byla úplně jinde. Ještě že tak.

Jedna zbytečná renesance
Osmdesátky nemají šanci ani proti poslední éře, jíž bych se chtěl věnovat nejvíc. Té sice musíte nejdřív přijít na chuť, pak už vás ale nepustí. Už Halfway To Sanity a Brain Drain naznačily tendenci, která naplno propuká na Mondo Bizarro. Hudba nezapře původní Ramones, výraznou kytaru a Joeyho zpěv v hlavní roli, k tomu se přidávají i agresivnější bicí. Celkově zní nový zvuk velmi moderně a současně, aniž by zahodil to, co bylo pro Ramones tak typické - rychlost a energii. To je na něm velmi sympatické. Z osmdesátek si zase přináší tendenci tvořit složitější a delší skladby. Ty jsou sice leckdy pomalejší, vynahrazují to ale plnějším zvukem…Pokud bychom měli volit neznámější hit, pravděpodobně bychom ukázali na Poison Heart, která dobře ilustruje inspiraci u Brain Drain, již jsem dříve zmiňoval.
A mínusy? Největším je asi malé množství alb. Acid Eaters nemůžeme počítat mezi autorskou tvorbu, takže nám zbyla jen dvě elpíčka. Oproti šesti a šesti z předchozích ér to působí jako skromný ocásek. Dlí mezi nimi velké časové mezery, dá se to ale přičíst únavě kapely a to jak po fyzické, tak tvůrčí stránce.
Paradoxem zůstane, že navzdory všem přednostem se tahle éra, respektive její elpíčka, nedočkala odpovídající odezvy. Mondo Bizarro zůstalo v hitparádách trčet někde na konci druhé stovky a Adios Amigos někde v její polovině. Je to ostuda… a taky docela deprimující, když si uvědomíte, že všechna ta snaha o současný sound se Ramones nevrátila. Není divu, rockovým miláčkem se tehdy stala Nirvana a podobná griungeová uskupení. Ramones už byli okoukaní, staří a nezajímaví. Pro hudební svět obecně…

Závěrečné střetnutí původní a pozdní éry Ramones je nerovné a devadesátky moc šancí nemají, takže ani nemá cenu tu vytvářet falešné napětí. Sedmdesátky možná nejsou po technické stránce nejlepší, ale v té době a formě se Ramones cítili přirozeně, čemuž odpovídají i nejbezprostřednější výsledky. V honbě za popularitou se pak snažili vtělit do nepřirozené polohy a vzdálili se původní filozofii. Když po několikaletém tápání konečně nalezli současně znějící podobu, v níž se opět cítili sví, bylo už pozdě… Takto v kostce bychom to asi mohli nejlépe uzavřít. Srovnání nakonec dopadlo podle očekávání: původní éra, pozdní éra a střední éra. Neznamená to, že by jejich disko éra z osmdesátých let byla otřesná a nehodná pozornosti. Vůbec ne. Jen si v porovnání s ostatními nevede tak dobře, tečka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama