Versus: London Calling? Která deska je lepší?

21. prosince 2016 v 17:39 | C Jay |  Versus
Čas strávený s London Calling tady na blogu se nachýlil ke konci. Zbývá už jediná věc: Jak dobré jsou obě poloviny fenomenálního alba? Dají se srovnat? Která má navrch nad tou druhou?



Mnozí z vás jistě namítnou, že takové srovnání nemá smysl. London Calling je jedno celistvé album, třebaže tvořené dvěma deskami. Jak už jsem ale zmiňoval v dřívějších dílech, nejde mi o to říct, kdo je lepší… podobná srovnání pomáhají dobře odhalovat silné stránky i slabiny porovnávané hudby nebo kapel.

Porovnávat se dá samozřejmě z více úhlů. V základních parametrech se obě desky neliší, trvají přibližně stejnou dobu, byť první nabízí o skladbu více. Druhá ale jednu absenci dohání průměrně delšími songy.
Ani kvalitativně nemá jedna výrazně navrch. Velkou výhodou první placky je přítomnost dvou velkých hitů London Calling a Guns Of Brixton. V závěsu za nimi se drží Jimmy Jazz a Lost In The Supermarket. Celkově vlastně první deska nemá výrazně slabé místo, nejméně povedeným kouskem bych označil The Right Profile, ale ani ten není špatný.
Druhá deska se může opřít zejména o posledního z velké trojky, závěrečný Train In Vain, plus skvělá Death Or Glory. Nemůžu nezmínit i The Card Cheat nebo Koka Kolu. Druhá deska je také poměrně vyrovnaná, slabin má ale více. Zejména první dvě skladby druhé poloviny, Lover's Rock a Four Horsemen si nezískaly příliš obliby.
Všechno se ale nedá posuzovat jen takhle. První deska má více rockový tón, zatímco tu druhou ocení spíše příznivci měkčích věcí nebo reggae. A tady už záleží na vkusu. Ten se samozřejmě nějak objektivně posoudit nedá (co ale ano, že?), i když si na pomoc můžeme vzít statistiky, které jsem tu už prezentoval včera. Na prvních pěti místech se v Toptens i na YT umístily tři pecky z první a dvě z druhé desky. Death Or Glory a Train In Vain se ale drží "stabilně", zatímco z první poloviny se v jednom žebříčku objevily Spanish Bombs a ve druhém Lost In The Supermarket.
Fanoušek by možná hledal odkazy na starší tvorbu. To aby si na ně vzal lupu, protože jich moc není. Snad jen Brand New Cadillac… ale cover asi nemůžeme počítat plnohodnotně. Jinak co do coverů, najdeme na první desce jeden, zatímco na druhém dva. I to vypovídá spíš pro první elpíčko. Autorský materiál se vždy počítá za víc, jakkoli jsou Wrong 'em Boyo a Revolution Rock skvěle provedené.
Svou roli může hrát i psychologie. První deska má výhodu. Je první, posluchač ve svěží náladě se na ni těší. Devatenáct skladeb ale může pro někoho být velké sousto a jeho pozornost přirozeně po čase trochu opadne. Zvláště, když druhou polovinu druhé desky otevírají ony dva nevýrazné kousky… a i I'm Not Down potřebuje na vzbuzení zájmu víc pokusů. Což plynule navozuje myšlenku, že to možná tak kapela myslela, když vybírala pořadí. Že ty slabší kousky šoupne někam dozadu, kde se ztratí v rozestřené pozornosti posluchače nadšeného z prvních úderných hitů.

Jak tedy rozhodnout? Dělit asi opravdu nemá smysl, nikdo by si nenechal jen jednu desku, když může mít obě. Ale jak byste volili v případě, že byste si museli vybrat jen jednu z nich? Já osobně jsem nad tím chvíli přemýšlel. Víc favoritů mám na první placce…ale moje nejvíc nejoblíbenější, Death Or Glory stojí až na druhé.
Dostal jsem se do bezvýchodné situace… hm, to jsem nečekal.
Takže asi takhle: kdyby vám někdo nabízel jen jednu desku, rozbijte mu ji o hlavu a jděte za někým jiným, kdo vám dá obě dvě…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama