Já & Mondo Bizarro

7. prosince 2016 v 11:14 | C Jay
V tomhle článku bych se chtěl ještě krátce vrátit k pondělní recenzi konkrétně k tomu, jaký je můj osobní vztah k desce Mondo Bizarro. Plus doplním hodnocení alba o další aspekt, který bychom měli zohledňovat, pokud právě tohle elpíčko posloucháme.


S albem Mondo Bizarro jsem se poprvé seznámil někdy před čtyřmi lety jako součást mé cesty po diskografii Ramones, přičemž tahle deska byla jednou z posledních zastávek. Musím říct, že jsem se na ni docela těšil. Na internetu toho času visely minirecenze na všechna ramonská elpíčka (dnes už bohužel nedostupné) a Mondo Bizarro dostalo jedno z nejlepších hodnocení. Přestože tehdy mi devadesátkoví Ramones nepřipadali hudebně tak atraktivní, těšil jsem se.
Rychle jsem však vystřízlivěl, deska pro mě byla velkým zklamáním. Tracky mě nebavily a z těch třinácti mě zaujaly jen dva: I Won't Let It Happen a Touring, přičemž druhá jen proto, že kopíruje Rock'n'Roll High School a Rockaway Beach. Pokud bych to přepočetl jen na oblíbené písně, byla to jedna z nejhorších bilancí, co se týče Ramones. Víc favoritů jsem měl i na Halfway To Sanity. Desce, jíž se dnes nejčastěji přiřazuje nelichotivý titul nejméně povedeného alba Ramones.
A naopak, nyní, když jsem těsně před recenzí celé elpíčko projížděl znovu, připadal jsem si jako zlatokop, když narazí na zlatou žílu. Deska mě nadchla, hrozně se mi líbil její zvuk, její styl. Takže jsem se vlastně nakonec přiklonil k té staré minirecenzi a dnes říkám: Mondo Bizarrzo je bomba!
Důvod, proč mě napoprvé tak zklamalo, je prostý. Jako milovník původního syrového soundu Ramones ze sedmdesátých let, jsem měl o jejich punk úplně jinou představu, do níž mi tahle deska nezapadla. Je to přirozené a určitě se to nestalo jenom mně. Právě proto dnes dávám všem naposlouchaným deskám druhý… a někdy i třetí pokus.

Na závěr ještě drobná pozvánka. V novém článku Versus se chci věnovat právě proměnám soundu Ramones v průběhu těch dvaceti let jejich tvorby. Článek vyjde v pátek, nebo sobotu ráno.
Zůstaňte na příjmu!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Spike Spike | E-mail | 8. prosince 2016 v 1:35 | Reagovat

S tím označením Halfway To Sanity za nejméně povedené můžu asi souhlasit - z osobního hlediska. Ale vždy jsem měl za to že za největší průšvih je obecně označováno Subterranean Jungle... no ono je to asi jedno, neb žádné z nich není hodnoceno v jejich diskografii moc vysoko. Třeba mě se SJ líbí, jen jeden vyloženě špatný track, pár ne moc výrazných  (takové co jsou vúči ostatním v pozadí ale najdeme na každém albu) ale ostatní písně bomba. Trojici 'popovějších' alb End Of The Century, Pleasant Deams a Subterranean Jungle mám rád, ale musí na to být nálada, Stejně tak na ta 'tvrdší' osmdesátková alba, stejně tak Mondo Bizzaro, stejně tak labutí píseň Adios Amigos. První čtyři alba si ale dám s chutí naprosto kdykoli. Ano,obecně je považuju za nejlepší, to však neznamená že ty ostatní nemám rád - jen musím být ve správném rozpoložení. Podle nálady jak kdy poslouchám všelicos - ale každý má takové své neochvějné jistoty (za mě hlavně Leave Home)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama