Já & London Calling

19. prosince 2016 v 15:16 | C Jay
Navzdory veškeré chvále, kterou jsem na účet London Calling v posledních čtrnácti dnech trousil, moje první setkání s ním zdaleka tak úchvatné nebylo.


Možná se vám zdá, že tyhle doplňkové články k recenzím jsou zbytečné, že tady jen vykládám něco, co je vlastně každému jedno. Ale spíš než o nějaké vyprávění mi jde o to, abych vám sdělil něco o přístupu ke každé desce, popřípadě vám pomohl nastavit očekávání. Abyste potom nedopadali jako já. Třeba právě s London Calling.
K téhle desce jsem se dostal podobně jako k Mondo Bizarro… byla součástí mé cesty napříč diskografiemi. Nic zvláštního jsem od ní nečekal, byť už tehdy jsem četl něco o tom, jak byla významná. Překvapil mě jen počet devatenácti skladeb.
Po celou dobu jsem se nezbavil dojmu, že poslouchám nějakou divnou vatu, pořád jsem čekal na úderný hit, ale ten nepřicházel. Z fenomenální desky jsem zůstal v rozpacích a doopravdy mě zaujaly jen čtyři pecky: Rudie Can't Fail, Wrong 'em Boyo, The Card Cheat a Lost In The Supermarket. Přičemž ta poslední jen proto, že zazněl v závěru jednoho dílu Comebacku. Pátý kandidát, titulní London Calling, mi byl sice sympatický, ale nějak si mě nezískal.
Asi bych měl ještě dodat, proč se to stalo. Bylo to asi tři čtvrtě roku po tom, co jsem objevil punk v podobě Sex Pistols a později i raných Ramones. Jejich desky mě tehdy dostaly a na další rok a půl se pro mě staly měřítkem punku. Clash u mě proto nepřekvapivě zabodovali svou první a taky poslední punkovou deskou The Clash UK. London Calling na mě z tohohle důvodu velký dojem udělat nemohl, protože v něm toho punku moc nezůstalo. Tehdy se mi ani moc nelíbilo Give 'em Enough Rope… a dneska v mých očích obě tyto desky převyšují debutový kus.
Časem jsem nicméně přišel na chuť i Brand New Cadillac a později ještě Jimmymu Jazzovi Tím se London Calling co do počtu oblíbených tracků, stal mým nejoblíbenějším elpíčkem od Clash. Ale to nebylo všechno.
Před asi dvěma lety jsem se rozhodl dát mu ještě druhou šanci. Za trochu jiné, dospělejší situace se k dosavadním čtyřem songům přidalo hned pět dalších: London Calling, Hateful, Death Or Glory, Koka Kola a Train In Vain. Před rokem někdy na konci listopadu jsem si velice oblíbil Guns Of Brixton, k níž mě přivedl prozaický fakt: chtěl jsem slyšet zpěv Paula Simonona. Na poprvé jsem si omylem pustil Clampdown a ten mě příliš nebavil. Jeho čas přišel až letos před pár měsíci. Prozatím posledním objevem je Revolution Rock, starý jen pár týdnů.
Z prvotních čtyř se tak nakonec stalo čtrnáct. Tím chci říct asi toto: nenechte se odradit špatnou zkušeností v hudbě. Co se vám nelíbilo před pár lety, možná teď budete zbožňovat. V době prvního zklamání London Calling bych asi Patti Smith vůbec neocenil… a dneska na ni nedám dopustit. Zkuste to taky. Jinak se totiž můžete ochudit o skvělé posluchačské zážitky. A to by byla škoda, nemyslíte?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama