Deset tváří dokonalosti! The Clash: London Calling (recenze), první část

12. prosince 2016 v 7:29 | C Jay |  Recenze
Osmdesátky, to byla pro muziku temná doba. Tak temná, že nejlepší album téhle dekády muselo vyjít už v roce 1979 a natočila ho punková kapela! A deska London Calling rozhodně nemá tenhle ocenění od časopisu Rolling Stones jen jako prázdný titul.



Jak jsem už dříve slíbil, nadělíme si na letošní Vánoce recenzi právě legendárního alba London Calling. A pro větší potěšení si to dáme nadvakrát. Má to několik důvodů. Jednak jsem se rozhodl dodržet koncepci původní desky, která vyšla jako dvojalbum. Má to ale i další, ryze praktický důvod: o albu existuje spoustu zajímavých informací, jeho ucelená koncepce, první a také poslední u Clash, nabízí spoustu příběhů… a tolik chvály, kolik zazní, by jeden díl recenze nezvládl! Tak jdeme na to, dneska se seznámíme s prvními deseti songy.

NĚCO O DESCE
Název London Calling dostala třetí studiová deska Clash proto, že ji tvoří příběhy odehrávající se v této metropoli a domovském městě kapely. Většina materiálu vznikla ve velmi krátké době, kdy ale skupina intenzivně pracovala. Musela, protože na první nahrávací schůzky nepřinesli její členové nic kromě coveru Brand New Cadillac. Skladatelské duo Strummer - Jones navíc nezkomponovalo žádnou skladbu už takřka rok. Jejich poslední EP Cost Of Living obsahovalo jen starší věci a další covery. Na nahrání samotného London Calling se Clash spojili s nekonvenčním producentem Guyem Stevensem, čímž svým chlebodárcům z CBS velkou radost neudělali…
Hned dvě zajímavostí se váží i k ikonickému obalu: jeho design černobílé fotky se zeleno-růžovým nápisem není nápadem Clash, designér Ray Lowry se inspiroval deskou Elvise Presleyho. Místo krále rokenrolu ale použil fotografii Paula Simonona z amerického turné v září 1979, kterak ničí svoji basu. Fotka se mu líbila, díky tomu ale uchoval pro dnešní fanoušky Clash i další důležitý moment kapely. Paul rozbíjel své nástroje často a rád. Jednak protože punk… a také kvůli frustraci pramenící z jeho hry a pozice v kapele. Sám k tomu říkal: "Nechtěl jsem hrát na basovku, toužil jsem být kytarista. Jenže jsem na to neuměl hrát."

Původní obal alba Elvis Presley, jenž stál inspirací pro London Calling

RECENZE
Deska startuje jedním z trojky velkých koncertních hitů, peckou London Calling, první a poslední titulní skladbou Clash. Díky tomu si užívá zvláštního postavení, klidně by se bez něj ale obešla, protože tenhle kousek se mimořádně povedl. Sekaný rytmus a výrazná a rytmická basovka otevřou dvě stě vteřin vynikajícího poslechu s úžasnou atmosférou nočního Londýna. K refrénu Joea inspirovala havárie americké jaderné elektrárny Three Miles Island, k níž došlo v březnu toho roku, do slok vtělil část své filozofie a mluví o londýnském podsvětí, rasových konfliktech v Británii nebo užívání drog. Ke skladbě vznikl i povedený klip. London Calling jako singl také nedávno slavil osmatřicáté narozeniny.
Na řadu přichází již zmíněný Brand New Cadillac, první track, který byl na London Calling nahrán (z důvodů, o nichž jsme už mluvili). Skladbu napsal Vince Taylor už v roce 1959. Clash se poměrně věrně drží předlohy, která je sama o sobě také výborná. Její kytarová vyhrávka se navíc mile usměje na úplné začátečníky na kytaru. A proč ji Clash nahráli? Patřila k jejím oblíbencům, což dokládá její časté řazení na koncerty, považovali ji za jeden z prvních britských rokenrolových tracků.
Po dvou rockových věcech přichází jazzem výrazně cinknutý song Jimmy Jazz. Je aranžován jako poklidný barový kus, otevírá ho kytara povzbuzená o phaser (kytarový efekt), hvízdání ústřední melodie a později doprovází saxofon. Za zmínku stojí též kytarové sólo, o něm jsme tu už taky kdysi dávno mluvili. Vypráví se příběh Jimmyho Jazze, fiktivní postavy, po níž pátrají policajti a dojdou si pro něj do baru, kde kapela hraje a Joe o jeho přítomnosti mlží. Text se hemží londýnským slangem (chop chop/rychle rychle) a také odkazy na filmy a kulturu rude boys. I tahle pecka patřila ke stálicím koncertu a také se řadí mezi hity London Calling.
Začátek zatím velmi slibný, musíme se ale připravit na změnu v podobě Hateful. Opět velmi odlišně aranžovaný song vypráví o fenoménu drog v punkovém světě a vzpomíná třeba na basáka Sex Pistols Sida Viciouse. Ten zemřel na předávkování v únoru toho roku. Vyznění písně je sice trochu zvláštní, oproti startovním trackům zní dost popově… ale po pár posleších se vám dostane pod kůži…
Následný Rudie Can't Fail dobře ukazuje, jak velký skok udělala kapela během tří let své existence. Z autorské tvorby Clash jde na tomhle LP o skladbu nejvíce inspirovanou reggae a ska. Její hravý rytmus a multi instrumentální provedení dá zapomenout na kousky typu White Riot. Já osobně mám nejradši závěrečnou minutu. Znalí fanoušci Clash také určitě vědí, že Rudie, měl svůj trailer už na předcházející desce Give 'em Enough Rope ve fade outu Safe European Home. Text je situován do londýnského autobusu, kam Rudie (jméno opět odkazuje k rude boys) nastoupil a lidé si na něj ukazují a mluví o něm, protože je pohoršuje jeho zanedbaný vzhled a také reggae, které poslouchá.
Na řadu přichází výrazně satirický song o španělské občanské válce ve třicátých letech nazvaný Spanish Bombs, kde se Clash nepřekvapivě staví na stranu levicové druhé španělské republiky, která bojovala proti Frankovým fašistům. Námět na tuhle píseň Joeovi údajně poskytla jeho tehdejší přítelkyně. Určitě zaujme refrén zpívaný ve španělštině. Tuhle pecku bych přirovnal k Hateful, je podobně řešená, já osobně ji ale nevyhledávám.
Prakticky totéž můžu říct o Right Profile, třebaže charakterem se snad oba songy nemůžou více lišit. Clash tuto píseň věnovali Montgomerymu Cliftovi, americkému herci z padesátých let, který ve své době představoval nový typ hollywoodské hvězdy, rebelské a drsné, společně s Marlonem Brandem a Jamesem Deanem. Na rozdíl od obou jmenovaných se na něj už ale dnes zapomnělo…takže ještě že máme Clash. Clifft byl i takovým předchůdcem punkerů, protože fungoval dle zásady Sida Viciouse "žij rychle, zemři mladý." Zemřel v pětačtyřiceti na předávkování drogami. Jinak jde ale z téhle desky o mou nejméně oblíbenou skladbu, její kouzlo mě míjí…
Ani Lost In The Supermarket není bůhvíjaký rockový nářez, Clash v něm ale přece jen stojí v jistější pozici, takže hrají obstojnou skladbu. Zajímavý je opět text. Mohlo by se zdát, že kritizuje politiku supermarketů, ukrývá se v něm ale něco docela jiného. Joe ho věnoval svému leckdy komplikovanému vztahu k Mickovi, v textu přemítá, jaké asi muselo být Mickovo dětství, když vyrůstal ve sklepě s matkou a babičkou. Do textu ale Joe propašoval i několik dojmů ze svého dětství a celý výsledek pak nechal zpívat Micka.
Vidíme, že celkový charakter Lost In The Supermarket nepostrádá zajímavost, ale já k ní mám komplikovaný vztah. Patří sice mezi mé oblíbence… ale nějak mi nejde mít ji opravdu rád, jestli mi rozumíte. Nemůžu jí však upřít jedno: byla to první píseň, jíž jsem od Clash slyšel, i když jsem netušil, že pochází od nih. Zazněla totiž v českém sitcomu Comeback v epizodě Sliby chyby.
Dnešní předposlední skladbou bude další extra kus. Moje cesta k němu byla dlouhá, ale dnes ho mám hodně rád. Clampdown také znamená návrat na rockovější vlnu. Otevírá ho dlouhý instrumentální úvod (ano, Joe v něm něco mumlá, ale není to zpěv) nazvaný Working and Waiting, trochu podobný na úvod Spanish Bombs, který končí zvoláním "co teď budeme dělat?" Není to samoúčelné, píseň má totiž formu zpovědi mladých britských lidí. Ti jsou na začátku plni ideálů, ale společnost se je snaží uzemnit, takže všichni nakonec obléknou hnědou a modrou (nejčastější barvy dělnických oděvů). Clash se tady snaží mladé podpořit, aby bojovali se zažitým status quo britské společnosti.
I tahle pecka zazněla v seriálu. Pokud máte rádi seriál Futurama, určitě jste Clampdown zaregistrovali v epizodě Mlčení cvakátek. Důvod, proč se tu objevila, je prozaický: v originále nese epizoda jméno The Silence Of The Clamps.
Rozloučíme se stylově, druhým velkým hitem London Calling a také první písní, kde se za hlavní mikrofon dostal Paul Simonon, jenž je zároveň i autorem. Samostatně šlo o jeho skladatelskou prvotinu a napsal ji z velmi pragmatického důvodu: Duo Strummer - Jones tvořilo většinu skladeb, čemuž odpovídal i jeho honorář…Paul tak chtěl vyrovnat skóre. Jakoby mimochodem tak přišel s The Guns Of Brixton, jeden z největších hitů Clash vůbec, velmi oblíbený na koncertech. Ani tady se nezapře reggae, koneckonců, právě Paul své spoluhráče k tomuto stylu přivedl. Na rozdíl od hravých kolegů se Guns Of Brixton spíš ponuře táhne a má tak jednu z nejlepších atmosfér na desce. V textu se Paul vrací ke své domovské čtvrti Brixtonu a vypráví o boji punkerů s policií a vládou o prosazení svých názorů.
Vztahuje se k ní i jedna nepříliš pozitivní zajímavost. Cypress Hill si v roce 2004 "vypůjčili" melodii Guns Of Brixton do své skladby What's Your Number? Ta měla úspěch, o clashovské původu beatu se ale tahle skupina jaksi zapomněla zmínit.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama