Dalších devět, prosím. The Clash: London Calling (recenze), druhá část

19. prosince 2016 v 9:16 | C Jay |  Recenze
V minulém dílu jste četli: Osmdesátky, to byla pro muziku temná doba. Tak temná, že nejlepší album téhle dekády muselo vyjít už v roce 1979... Refrén inspirovala havárie americké jaderné elektrárny Three Miles Island.... Námět na tuhle píseň Joeovi údajně poskytla jeho tehdejší přítelkyně.... Nálož příběhů a nespoutané chvály bude dnes pokračovat.


Původní zadní strana obalu k London Calling má jednu závažnou chybu. Vidíte jakou?


Prvním z dnešních devíti závěrečných tracků bude skladba Wrong 'em Boyo. Nesejde moc na tom, jaký dojem na vás udělá chytlavá první půl minuta, protože začátek je falešný. Skutečný song začíná až po tom. Dřív jsem se spekuloval, jestli to není chyba, Clash se ale drželi originálu. Wrong 'em Boyo totiž pochází už ze šedesátých let a tehdy ji hrála ska kapela Rulers. Jinak se ale obě verze velmi liší a pro punkové fanoušky bude provedení Clash daleko přijatelnější, původní nahrávka je velmi pomalá, ačkoli clashovské provedení má jen o třináct vteřin méně. Každopádně doporučuju.
Death Or Glory se stala víc symbolem než hitem. Patří mezi absolutní špičku London Calling, mnoho fanoušků na ni nedá dopustit… nikdy se ale nedostala na koncerty (živě ji hrála pouze sestava Clash II) a nemá ani svůj klip. Je to obrovská škoda, protože Death Or Glory se nedá vytknout vůbec nic, má úžasný rytmus a melodii… a text opět stojí za zmínku. Mluví o tom, kterak velké firmy a média zpracovávají hudbu jako zboží do regálu. Smrt, nebo sláva, jenom další příběh, vyjadřuje pomíjivost tvorby a života těch, kteří se tomuto zaprodávají. Tisíce podobných příběhů byly předtím a budou i po tom. Nikoho neohromíš.
Je to paradox, že jeden z nejdelších článků Songu týdne měla Koka Kola, která následuje. Třináctý song desky přitom potřeboval na sdělení své myšlenky necelé dvě minuty. Už jsme se mu obšírně věnovali, takže asi nemá cenu něco opakovat. Každopádně i protikorporativně laděná Koka Kola patří k povedeným písním London Kalling a v jeho druhé půlce se rovněž řadí k tomu málu rockových songů.
The Card Cheat sice žádný rokec není, tady se ale hraje na úplně jinou notu. Jeden z nejpůsobivějších počinů Clash vůbec nastavuje zrcadlo nesmyslnosti války. Ústřední obraz muže, gamblera, který všechno prohrál a nakonec zemřel, metaforicky zobrazuje naverbování do armády, která znamená zmařený život. Písní silně prostupují motivy smrti, například Belmontovo holičské křeslo má upomínat na vraždy Sweeneyho Todda, který právě na nich podřezával svým obětem hrdlo. Také hraní na violu souvisí se smrtí.
Songu dodávají na působivosti ještě dva aspekty. Tím prvním je neobvyklé velkolepé aranžmá, jímž se Mick Jones snažil napodobit zvukovou stěnu Phila Spectora. A druhým plusem úžasný zpěv právě Micka Jonese. Tahle skladba mu neuvěřitelně sedí a všechny tři zmíněné aspekty činí z Card Cheat fascinující zážitek.
Naposledy desku obracíme a čeká nás ještě pět stop. Lover's Rock představuje po smrtících verších předchozí pecky hodně zásadní obrat a to dokonce ve dvou rovinách. Tu první představuje opět zásadní změna stylu, Lover's Rock je skoro až popová záležitost, což asi ne každý stráví. Mně osobně nepříjemná není, ale ani ji nevyhledávám.
Text nic nekritizuje. Proč by taky, když se zpívá o sexu. Takže místo odsouzení války a velkých korporací tu najdeme metafory ejakulace nebo orálního sexu. S kousavým humorem se tam poukazuje na to, že člověk si může hrát, na co chce… ale pudy jsou prostě pudy a musí je uspokojit. Pravda.
Humor nechybí ani následné Four Horsemen, kde se členové kapely pasovali do role čtyř apokalyptických jezdců z Bible. Clash si nyní dělají legraci sami ze sebe, uznávají, že jejich texty mohou občas působit domýšlivě. Stejně jako dva předchozí nepatřil ani tenhle ke koncertním favoritům, i když na rozdíl od nich z trochu odlišného důvodu: kapela se obávala, že by fanouškům na koncertě vtipný podtext slov nedošel, takže živě měli Čtyři jezdce možnost slyšet jen Finové v roce 1979. Song ale celkově patří k průměru, slabší polovina desky. Nemá čím upoutat.
Za I'm Not Down se skrývá zajímavý příběh. Vychází z Mickova života, konkrétně z doby před Vánocemi 1978, kdy vykradli jeho byt a pár měsíců předtím si ho ještě jiní jedinci podali na ulici. Navzdory těmhle problémům ale zůstává vypravěč (Mick) na nohou, "není down" a pořád mu zbývá dost energie, aby pokračoval dál.
Po tak vydatné várce skvělých songů to tenhle kus nemá jednoduché a jeho zařazení až na samý konec desky prozrazuje, že ani kapela ho příliš nepreferovala. Hrála ho jen krátce, song totiž záhy zastínil Train In Vain. Každopádně hlavně díky Mickově zpěvu, který píseň táhne, nejde o špatný počin.
Na řadu přichází poslední ze tří coverů, Revolution Rock. Přiznám se, že jsem se dlouho domníval, že jde o autorský počin. Hlavně proto, že Joe používal motiv Revolution Rock i na své kytaře. Každému znalému tvorby Clash ale začne být tenhle song podezřelý ve chvíli, kdy uslyší "Everything's gonna be alright." Tohle by Clash nikdy neřekli! A taky neřekli, Revolution Rock je původně reggae skladba od Dannyho Raye a Revolutioneers z roku 1976. Jejich verze není špatná, clashovský cover ale táhne charisma Joea Strummera. Délka skoro šesti minut nepřekáží, i když na absolutně nerockové vyznění skladby je potřeba si zvyknout.
London Calling uzavírá poslední z trojky velkých koncertních hitů, Train In Vain. Opět se musíme připravit na změnu, devatenáctá skladba patří k málu komerčnějších počinů Clash. Mick v ní zpívá o problémech se vztahem. Existuje několik verzí, jak si text vyložit, Joe například tvrdil, že Mick tehdy jezdil často vlakem za svou přítelkyní, s níž se vídal zřídkakdy. Obrat train in vain (vlakem v marnosti), může být toho vyjádřením. Jako zakončení je to dobře zvolené, lehčí charakter písně uleví po poslechu temných a drsných příběhů.
Ještě zbývá dodat poslední: právě k Train In Vain se vztahuje moje otázka z popisku úvodní fotky. Určitě jste si všimli, že v tracklistu původního seznamu na zadní straně desky chybí tahle píseň. Někdy se to vysvětluje tím, že song byl na albu skrytý. Ve skutečnosti k tomu došlo nedopatřením. Obal na London Calling se totiž začal tisknout ještě předtím, než se Clash rozhodli Train In Vain na album přidat.


HODNOCENÍ
Nemá cenu cokoli předstírat. London Calling se právem řadí mezi nejlepší rockové desky. Slabá místa prakticky neexistují, žádný track nepatří k propadákům, byť ne všechny jsou dokonalé. Je nacpané tolika hity, které jsou přitom každý jiný (nejen hudebně ale i textově) a právě neuvěřitelná rozmanitost dodává albu jeho typické kouzlo. Clash dokázali, že jejich schopnosti převyšují průměrné punkové kapely, díky nadání skladatelskému, vokálnímu i instrumentálnímu stvořili dílo, jemuž se může rovnat jen máloco.
Abychom však nezůstali nekritičtí, London Calling je skvělé, nikoli však bezchybné. Nejčastěji vytýkaným nedostatkem bývá málo punkový tón. Ano, tvrdých pecek tu opravdu moc nenajdeme. Ty se koncentrují na začátku desky, pak je střídá pop, ska a reggae. Clash sice stvořili výjimečné elpíčko, ale své vlastní pověsti zůstali něco dlužni.
Každopádně ale London Calling určitě doporučuju k poslechu komplet. Pusťte si i pecky, které jsem já třeba tolik neocenil. Mají co nabídnout.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama