Versus: Joe Strummer a Mick Jones, zpěváci Clash

5. listopadu 2016 v 20:46 | C Jay |  Versus
Když jsem se minulý týden tak rozčílil nad hloupými papundeklovými zvuky, které nám střední proud servíruje a tvrdí, že je to hudba, podívejme se tentokrát na téma týkající se skutečné muziky. V této nové nepravidelné rubrice budou srovnávány desky, songy, osobnosti i celé kapely ze světa punku. Na úvod se hned pokusíme porovnat neporovnatelné: Joe Strummer versus Mick Jones jako zpěváci Clash.



Hned na začátek se sluší zdůraznit, že takové srovnání nemůže mít povahu "kdo je lepší!" Protože něco takového rozsoudit zkrátka nejde. Můžeme se ale na tento problém podívat z všemožných úhlů a třeba zjistíme zajímavé věci. Tak jdeme na to:
Clash jsou co do hlasu většinou spojování s Joem Strummerem. Celkem pochopitelně, protože Joe ze zhruba sto třiceti písní nazpíval hlavním vokálem takřka osmdesát procent tvorby kapely. O zbylou pětinu se rozdělil Mick, Paul Topper, nezanedbatelné procento tvoří i duety Joea a Micka. Osmdesát procent zní drtivě, ale není to úplně přesné i z toho důvodu, že ve spoustě písní zpívaných Joem má Mick krátké vedoucí party (Capital Radio, Safe European Home a podobně).

JOE STRUMMER

Joe byl vedoucím zpěvákem Clash od začátku. Už v roce 1976 měl zkušenosti, kterým se zbytek kapely nemohl rovnat. Oceňován byl především pro živelnost a bezprostřednost svého zpěvu. I z koncertních, čtyřicet let starých záznamů, je to cítit. Představte si, jak to muselo působit živě! Joe vyzařoval neustálé napětí, což dobře vidíme na jeho typickém třepání a poskakování. A nejen před diváky. Ve videu pod tímto odstavcem je unikátní záznam, kterak Joe nahrával ve studiu vokály k songu All The Young Punks. Záznam byl vystřižen z filmu Rude Boy.


Tohle video dobře ukazuje všechny klady i zápory Joea jako zpěváka. I ve studiu, kde byl jen on a technici za mix pultem, zpíval stylem věrným jeho koncertním vystoupením. To prožívané napětí je úžasně silné, skoro byste se ho mohli dotknout. Všimněte si také jeho nepatrných sykavek. Instrumentál tenhle nedostatek zamaskuje, takže si ho člověk jinde než tady nevšimne.
Ne všichni to ale viděli takhle. Producent alba Give 'em Enough Rope si z Joeova hlasu zoufal. Nelíbil se mu, říkal, že je nemelodický a hrubý a všemožně se snažil, aby se tyto jeho pocity neprojevily i na desce. Podobně smýšlel i Terry Chimes, první bubeník Clash. Joea v kapele nechtěl. Jednak proto, že byl o tři roky starší než ostatní a také právě kvůli jeho skřehotavému hlasu.
Ano, na obou námitkách nepochybně kus pravdy je. Joe by se svým hlasem asi v talentových soutěžích nezabodoval. Ale to je poslední místo, kde by se měl objevit. Jeho zpěv byl osobitý, originální (na rozdíl od čehokoli v talentových soutěžích) a dodnes dodává Clash typický zvuk, který si lidé dodnes pamatují. A který si i pamatovat budou.

MICK JONES

Mick dostal příležitostí u hlavního zpěvu daleko méně. Na prvních dvou deskách nazpíval pouze dvě písně a více možností měl až na London Calling. Pokud jste ale fanoušky jeho vokálu, určitě sáhněte po kompilaci Super Black Market Clash. Z prvních jedenácti skladeb (dvě jsou přitom instrumentálky) Mick zpívá hned čtyři!
Micka Jonese máme spojeného především jako výborného kytaristu, jehož sóla posouvala songy Clash vysoko nad běžný punkový standard. Podobně vlastně fungoval i ve zpěvu. Bez jeho doprovodných vokálů by řada songů Clash ztratila svůj šmrnc. A když už se dostal k hlavnímu mikrofonu, stálo to za to!
Sólový kytarista byl v mnohém Joeovým protipólem, to už jsme viděli. Platí to i ve zpěvu. Mick měl totiž lepší hlasové možnosti, větší rozsah a jeho hlas byl (dodnes je) univerzálnější. Dokázal skvěle zazpívat jak měkčí věci, tak i kusy punkové. A pro mě osobně nejlepší výkon předvedl v pecce The Card Cheat. Z jeho zpěvu jde mráz po zádech, tak je působivý!
Také jeho projev při zpěvu byl úplně jiný. Netřepal se, naopak tančil na špičkách inspirován Petem Townshendem. In on ale uměl nasadit drsný až maniakální výraz, jak jsme na fotce viděli. Jen škoda, že neexistuje podobný záznam, jako když Joe zpíval ve studiu All The Young Punks.

Dohromady se to nejlíp táhne


Pokud snad měly oba hlavní hlasy Clash nějaké mezery, jejich fungování v duetu je vynikající! To, že jsou každý tak jiný, vytváří neopakovatelnou kombinaci. Dobře je to slyšet třeba v Pressure Drop při úvodní pasáži. Oba vokály se jakoby slévají do jednoho a zní to fantasticky! Podobně kvalitním způsobem spolupracují i Rudie Can't Fail nebo refrénu Lost In The Supermarket a Clampdown. A aby toho plácání po zádech London Calling nebylo málo, připomeňme si ještě Death Or Glory. I experiment hadra Sandinista! a Up In Heaven mezi ně patří.
Musím ale podotknout, že více případů skvělého fungování tohoto dvojhlasu není o mnoho více. Většinou totiž mělo povahu toho, že Joe zpíval hlavní a Mick vedlejší vokál. Aspoň nám ale tak rychle nezevšední! I když to snad ani nejde…
Zmínit se můžeme i o dvou zbylých členech. I oni dostali příležitosti ke zpěvu. I když málo. Topper jen na Ivan Meets G.I Joe. Vedl si obstojně a šancí mohl dostat určitě víc. Jeho hlas, trochu podobný Mickovu, je příjemný a dobře se poslouchá.
Paul se naopak blíží spíš Joeovi. Jeho drsný hlas ale dokonale zafungoval jen jednou, v Guns Of Brixton. Tady odvedl vynikající práci. Pokud by ji přenechal Mickovi nebo Joeovi, výsledek by zněl docela jinak. Neříkám, že by byl horší, neměl by ale Paulovo charisma. Zbylé dva songy Crooked Beat a Red Angel Dragnet jsou výrazně experimentální a jen těžko poslouchatelné. Pozitivní je ale fakt, že od Guns Of Brixton získal Paul i více prostoru a podílel se i na doprovodných vokálech společně s Mickem. Nejslyšitelněji třeba na Rock The Casbah

Clash versus Clash?
Závěrem bych chtěl tomuhle článku dodat ještě jeden rozměr. Poměrně málo se ví, že když se Mick se zbytkem kapely ve zlém rozešel, prohlásil krátce po svém odchodu/vyhazovu v tisku, že se hodlá spojit s rovněž vyhozeným Topperem a pokračovat jako Clash. Joe na tenhle spor, kdo je Clash, rychle zareagoval tím, že složil píseň We Are The Clash, kde jasně demonstroval svůj názor na věc.
Později se ukázalo, že to ani nebylo nutné, protože Mick svůj záměr nakonec nerealizoval. Je to docela škoda, protože když už nemohla fungovat jedna skvělá kapela, mohly fungovat hned dvě! Bylo by pak velmi zajímavé sledovat, s čím by obě formace Clash přicházely, jaké by točily songy. A myslím, že duo Mick & Topper nebylo bez šance, protože Joeovi & Paulovi se deska Cut The Crap příliš nepovedla. Tato formace by nejspíš i zůstala u experimentování a vlivu reggae. Kdežto u formace druhé by nejspíš dominovaly klasické rockové skladby ve stylu Train In Vain nebo Should I Stay. Každou formaci by táhl charismatický zpěvák a kytarista. K ruce by měl nejvíc cool basáka a nejvíc přesného bubeníka. Která kombinace by zvítězila? Co myslíte?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama