Myšlenky punkera #08: Popová kapela Clash a škatulkování punku

20. listopadu 2016 v 21:36 | C Jay |  Myšlenky punkera
V dnešním zamyšlení se podíváme na zoubek jednomu zkratkovitému a svým způsobem i nebezpečnému fenoménu nejen v hudbě. V hudbě je vlastně ještě relativně neškodný. Řeč bude o škatulkování.



Stereotypizace, ač se to nezdá, nám v životě mnohé usnadňuje, protože díky němu se dokážeme ve světě kolem nás lépe a dříve vyrovnat a reagovat na něj. Nesmíme ale stereotyp zaměňovat za předsudek, což se mnohdy dělá v domnění, že stereotyp je anglický ekvivalent předsudku. Není. Stereotyp je mechanismus, s nímž mozek pracuje, když třídí a reaguje na vjemy kolem sebe. Je to jako veliká skříň plná šuplíků, každý má svůj popisek. Předsudek je naopak názor vytvořený na základě nějakého stereotypu.
Tím se dostáváme k tomu škatulkování. Dejme si pro začátek jeden konkrétní příklad, obstarám ho sám. V posledních asi dvou měsících jsem narazil při koukání na YT na tyto dva komentáře:


První komentář je stále možné najít pod videem ke Complete Control. Druhý zase pod videem Police On My Back od Equals, původních interpretů téhle pecky.
Asi se mnou budete souhlasit, že střízlivý a aspoň trochu znalý člověk prostě nemůže označit Clash za popovou kapelu! Skupina s protimaterialistickými texty o odvrácené tváři britské společnosti má k popu stejně daleko jako Michal David ke kvalitní hudbě. Výmluvně o tom svědčí fakt, že Clash nikdy příliš všeobecně populární nebyli a jen jednou se dostali na první místo hitparád. Hudba Clash je tvůrčí, bezprostřední a upřímná… nic není popu víc vzdálené než tahle tři slova.
Druhou stránkou věci je kontext, tedy video, pod nimiž se tyto dva komentáře objevily. Hudba Clash je po instrumentální stránce líbivá a chytlavá, to ano… a používá i některé prvky typické pro populární hudbu šedesátých let, například falzetové úpění v doprovodných vokálech, které má i zmíněná Complete Control. Tahle inspirace ale není na škodu, protože šedesátky byla poslední epocha, kdy se pop dělal pořádně a poctivě. A tím spojitost s popem končí.
Druhý koment zpod videa původních interpretů Police On My Back se dá pochopit, protože je velmi typický. Lidé prostě nemají rádi, když jejich oblíbenou pecku zcoveruje kapela zcela mimo žánr. Pro ně je prostě originál nepřekonatelně dobrý a předělávka odpad. I my bychom nadávali, když by někdo zcoveroval Sheenu punkovou rockerku do pop songu…

Tím už se dostáváme k podstatě věci. Ke škatulkování, konkrétně v punku. Určitě jste si toho už taky někde všimli. Válek fanoušků různých kapel, kteří vědí všechno nejlíp a přesvědčují o tom ostatní. Tyhle skupinky hájí svého favorita a předhánějí se v tom, kdo je víc punk, kdo hraje ještě rychleji, ještě drsněji… Vzájemně se napadají a posmívají. A tyhle spory jsou nekonečné, stejně jako nesmyslné.
O tomhle přece punk přece vůbec není. Jeho kvalita se neměří počtem akordů ani kritických komentářů na něčí účet. Není to o tom, kdo je míň oblíbený, hůř oblečený a neumí víc zpívat. O tomhle už jsem tu taky mluvil, a víme, že podstatou punku to přece není.
Když se punkové hnutí objevilo, byla to reakce na svou dobu. Na tehdejší pop i tehdejší poměry. A každá kapela to udělala jinak. Postavme na čáru vedle sebe Ramones, Sex Pistols, Clash nebo Patti Smith Group. Copak se dají srovnat? Všechny řadíme do punku, ale jejich hudba je v mnoha ohledech velmi odlišná. Ale je skvělá a my ji milujeme. Proč? Protože je to muzika dělaná poctivě a upřímně, všichni tihle muzikanti měli nějakou představu o tom, jak by punková hudba měla vypadat a podle ní se řídili. Tím naplnili podstatu hudby jako umění: vtiskli své muzice myšlenku.
Ale abych tu neplácal obecně, zůstaňme u Clash a vezměme si třeba London Calling. Je to vynikající album, jedno z nejúžasnějších v rockové historii. Občas se mu vytýká, že je málo punkové… ale v jakém smyslu je málo punkové? Že v něm nejsou drsné kickass songy, rychlé, živelné a nezastavitelné?
Joe Strummer řekl: "Punk je o tom, že můžu dělat všechno, co chci, jsem svobodný…" Tohle je skutečný punk. Neznamená to syrovou jednoduchou hudbu, znamená to svobodný názor. Ano, i tahle definice není bezmezná, máme určité mantinely představ. Punk je z většiny syrový a jednoduchý, není to ale pravidlem. Punk může být i reggae a ska cinknuté album… může to být zhudebněná poezie prokletých básníků… může to být song o milovaném děvčeti. Punk se orientuje levicově až anarchisticky, ani to ale nemusí vždy platit. Ramones byli konzervativně-liberální a jejich náležitost k punku nikdo nezpochybňuje.
Není nakonec důležitější, že nějakou hudbu máme rádi než řešit, jestli patří do té správné škatulky? Punkovou škatulku má každý jinak velkou, má v ní jiný obsah… a nemůže přesvědčovat ostatní, že ta jeho je lepší než ty ostatní.

Závěrem ještě jednou k předsudkům. To, že má někdo zažitou představu, že punkáči chodí s šíleným čírem na hlavě, vykrádají obchody a ve velkém fetují, taky neznamená, že je to pravda. Tyhle předsudky jsou pro člověka snadno přijatelné, protože už je má vytvořené, nemusí nic dalšího zjišťovat, uvidí slovo punk a hned má jasno. Jenže pak jsou jeho představy zkreslené, protože vším tím zjednodušováním, které je pro předsudky typické, se leckdy ztratí to podstatné a důležité. Vyhnout se tomu nedá, každý z nás nějaké předsudky má, snažme se je ale omezit jen do role stereotypu. Život po tom bude trochu složitější… ale co je dnes snadné?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama