Myšlenky punkera #06: Nirvana po pětadvaceti letech

2. října 2016 v 13:54 | C Jay |  Myšlenky punkera
Týden se nám nachýlil ke konci. Během něj jsme si představili Nirvanu z několika úhlů. Dnešní úhel (s drobným zpožděním, pardon), bude trochu specifický… neodpustím si při něm pár kacířských slov. Ta ale nakonec přinesou určité poučení, takže se to vyplatí…



Nirvana dnes patří k legendám rockové hudby. Za těch pár let existence dokázala to, nač jiným muzikantům nestačí i desetiletí. Dodnes jsou (především Kurt Cobain) uznávaní a obdivovaní. Když se to tak vezme…slyšeli jsme na ně někdy nějakou větší kritiku? Já tedy ne.
Nikdy ale nic není perfektní… ani Kurt Cobain ne. Než se ale dostanu k tomuhle, udělal bych ještě menší odbočku. Jak by to asi vypadalo, kdyby Nirvana fungovala dodnes… nebo alespoň ještě pár let… deset, patnáct.…
Základním předpokladem by samozřejmě bylo, aby Kurt Cobain zůstal naživu. V tom je trochu problém. Já osobně si myslím, že i kdyby Kurt nezemřel v dubnu 1994, vzal by si život při jiné příležitosti. Nechci se tady zaplétat do dohadů, jestli to tehdy byla sebevražda nebo vražda, to sem ani nepatří. Kurt byl prostě ten typ, náchylný k sebezničení.
Pokud by ale dokázal své problémy zdárně vyřešit, existuje velká pravděpodobnost, že by kapela šlapala dál. Kam by ale došla? Nirvana prostřednictvím svého frontmana nasadila image drsných ale v nitru zmatených mladých lidí s obrovskou energií a vnitřní rozervaností. Na tom dokázali prodat tři desky…
Jenže každý dlouho fungující umělec musí po čase udělat další krok, musí přijít se změnou. Jinak se ohraje, začne být nudný a to je pro takové lidi smrtelná kombinace. Většina rockových kapel s výraznou rebelskou image má postupem let tendenci měknout a vnášet do své tvorby prvky středního proudu. Pro důkaz není potřeba chodit nijak daleko, Ramones se v jisté době pokusili o průnik do rádií, Beatles před vstupem na světová pódia hodně obrousili své ostré hrany… a u nás není zářivějšího příkladu než Kabátu. Srovnání prvních přisprostlých a pivem nasáklých elpíček s posledními třemi deskami ani nepotřebuje další komentář.

Nirvana 2016
Těžko říct, kam by se vydala Nirvana. U nich si krok ke komerci lze představit skutečně těžko… a proměna Kurta Cobaina v usměvavého panáčka je pravděpodobná ještě méně. I když vyloučit nelze s určitostí nikdy nic. Jeden z možných kroků ukazují třeba Foo Fighters, což je představa Davea Grohla o hudbě v akci. Nirvana by třeba časem prostě "znormálněla" a stala se klasickou rockovou kapelu. Ano, přišla by o své osobité kouzlo, ale to už je daň za dlouhá léta na pódiu…
Co kdyby ale nic ztratit nechtěla? Co když by tvrdošíjně setrvala na svém a neměnila se?
To by fungovalo snad pár let. Jenže v určitém bodě by se to proti kapele obrátilo. Jen si zkuste představit, že ještě dneska, v roce 2016, bude někde hrát Nirvana, v čele její charismatický frontman Kurt Cobain, jenž by, jako už tolikrát, pěl o zmatených pocitech a depresích. Myslíte, že by to někoho bavilo? V klubu by postávalo pár zastydlých fanoušků zaseknutých v devadesátých letech v roztrhaných flanelkách s výrazem apatie ve tváři. A všichni ostatní by se tomu smáli… Kurt Cobain by se z obdivovaného idolu změnil ve srandovní figurku, nesčetněkrát parodovanou.
Nirvana se stala legendou, protože ve správnou chvíli zahrála na správnou strunu. Objevila se v dobré době jako dobrá odpověď tehdejší populární hudbě. Dnes by pravděpodobně tak silný efekt nevyvolala. I když papundeklový pop posledních let už vytváří podhoubí pro další rockovou senzaci… můj názor…

Kritika zakázána?
Plynule jsme se tak vrátili zpátky k tématu Nirvana a kritika. Není samozřejmě pravdou, že by se kritika neobjevovala. Zaznívala už v dobách největší slávy tria ze Seattlu. Jedna z nejčastějších poukazovala na to, že Nirvana světu, od něhož si tolik bere, sama nedává nic. O tom se samozřejmě dá polemizovat, ale kus pravdy v tom nepochybně je. Z hlediska dlouhodobého nelze vliv Nirvany zpochybni. Ale ve své době určitě a leckdy oprávněně vyvolávala zdání fenoménu na pár let. Tedy takového, který odnikud vyletěl na vrchol… a stejně strmě z něj zase spadne. Nejspíš by k tomu i došlo (devadesátkoví Green Day jsou docela dobrým příkladem tohoto fenoménu), ale Nirvaně paradoxně nahrál do karet její předčasný konec. Protože příběh kapely slavící obrovský úspěch, který zhatila předčasná smrt charismatického frontmana, si bude pamatovat každý… A znovu a znovu bude probouzet pocity… i po sto letech, tím jsem si jistý.
Velmi dobře mířenou kritiku předvedl v roce 1992 zpěvák Weird Al Yankovic. Umělec proslavený svými parodiemi mistrně zpracoval i Smells Like Teen Spirit. Nad ním dodnes slintají blahem všichni, ať fanoušci nebo hudební kritici. Ačkoli význam písně uniká valné většině všech. Ale obdiv stranou, textu zkrátka není rozumět, nedává smysl…
Yankovic na to vtipným způsobem poukázal v songu Smells Like Nirvana:


Už začátek "What is this song all about?" vypovídá výstižně. Na téhle frázi je vlastně založen i zbytek textu. Zpěvák tápe nad smyslem toho, co zpívá. Že je to absurdní? Ale copak dělá Kurt v originále něco jiného? Smells Like Nirvana je vynikající odpovědí všem zapáleným obdivovatelům. A nedělá to nijak urážlivě, já mám rád Teen Spirit a u téhle parodie jsem se dobře bavil… I Kurt Cobain ji ve své době ocenil.

Pozor na ideály
Dostávám se tak k poslední věci, jež mi zůstává na mysli. A neplatí jen pro Nirvanu, ale pro jakoukoli veřejnou osobu obecně. I když máme nějakou kapelu, herce, zpěváka rád sebevíc, vždycky bychom si měli uchovat nějaký kritický odstup. Mít na paměti, že i naše modla je jen obyčejný člověk se všemi klady i zápory. Není neomylná, nemá vždycky pravdu… ale ten nárok na chyby má stejně jako každý jiný. Její úspěchy a nezdary jsou jen víc vidět, to je jediný rozdíl.
A člověk samostatně uvažující to ví. Máme svůj rozum a dokážeme zaujmout vlastní stanovisko. Být fanoušek neznamená být fanatický uctívač slepě se táhnoucí za svým idolem. Když třeba oblíbená kapela vydá špatnou desku, je přece proti logice ji chválit, i když se nám nelíbí.
Stavění ideálů na obrovské podstavce úcty je velmi nebezpečné. Ten ideál už má totiž se skutečnou osobností jen málo společného. Vnášíme do ní své představy o tom, jaký asi ten člověk je. Zveličujeme, co se nám líbí a míjíme to, co se nám nepozdává. A pro takhle zaslepeného člověka je pak o to bolestivější, až se mu ideál zhroutí. Až se ukáže, že ne všechno bylo takové, jak si vysnil.
Střízlivým rozumem a kritický odstupem se můžeme takovýmto velkým zklamáním vyhnout nebo je aspoň velmi omezit. Vím, lépe se to řekne, než udělá. Každý z nás si tím někdy prošel. Nejsem výjimkou. Řešením ale není druhý extrém: nevěřit ničemu a nikomu. Někdo bude říkat, že to jinak nejde, ale to jsou prostě lidé, které špatné zkušenosti zatvrdily a oni kvůli nim zbytečně zahořkli. Vyvážená střední cesta kompromisu je vždycky ideální. Extrémy řešení nepřinášejí. Nikdy a v ničem.

Každopádně tímto děkuju všem, kteří sem v průběhu tohoto týdne zavítali a začetli se do některého z článků věnovaných Nirvaně. Doufám, že se vám alespoň trochu líbily a že jste si z nich i něco odnesli…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama