Za zavřenými dveřmi...Professionals: The Professionals (recenze)

4. září 2016 v 21:01 | C Jay |  Recenze
Pokud vás na albu The Great Rock'n'Roll Swindle zaujala stejnojmenná skladba, popřípadě Silly Thing nebo Lonely Boy, pak by vaší pozornosti určitě nemělo utéct zapomenuté album zapomenuté kapely Professionals! Její frontman slavil včera nekulaté jednašedesáté narozeniny!



NĚCO O KAPELE
Po rozpadu Sex Pistol se všichni její členové vydali různými směry: Johnny Rotten se vrátil ke svému občanskému jménu se skupinou Public Image Ltd., Glen Matlock to zabalil, Sida Viciouse dohnaly jeho závislosti do hrobu… a Steve Jones s Paulem Cookem založili kapelu, o níž bude dnes řeč.
Steve byl vždycky charismatická osobnost, která v punkové hudbě zanechala výrazný otisk. Tohle všechno se ale obvykle spojuje se Sex Pistols. O "jeho" kapele Professionals, kde se mohl naplno realizovat podle svých představ jak u kytary, tak u mikrofonu a pera, už to neplatí. Na scéně fungovala jen pár let, vydala jediné album a vytvořila pouhé dva klipy. V téhle recenzi možná přijdeme na to, proč nezaznamenala větší ohlas…
Pro začátek je ještě nutné ujasnit jednu věc: Dnes bude řeč o albu The Professionals. To mělo vyjít jako debutový kousek v roce 1980, ale nakonec z něj sešlo. Mnoho z nahrávek se pak objevilo na následně vydaném albu I Didn't See It Comin'. LP The Professionals vyšlo až mnohem později v pozměněné podobě. Dnes se zaměříme na originální nevydanou verzi z počátku osmdesátých let.

RECENZE
Ve světě punku je velmi obvyklé, že se debutové album jmenuje stejně jako kapela. Ani Professionals nebyli výjimkou. Podívejme se proto hned na obal. Na něm jsou černobílé siluety členů kapely ohraničené v rovnoběžníku s prostým červeným názvem Professionals. Hodně jednoduché, ale tak nějak to pasuje k době vzniku. Výsledek nemusí být každému po chuti, ale za mě není dojem špatný.
Na LP najdeme pouhých deset skladeb. Vždycky říkám, že, že první stopa má důležitou roli. Uvádí všechno, co bude následovat za ní. Kapely to dobře vědí, takže otvírák neponechávají náhodě. Professionals vsadili na píseň Little Boys In Blue. V hlavě okamžité vyskočí podobnost se skladbami zmíněnými v úvodu. Je to stejný styl: syrová agresivní kytara, zpěv jakoby se ozývající ze sousední místnosti a nepříliš čistý celkový zvuk. První song sází hodně na instrumentální stránku a na energický dojem, protože v melodii zpěvu zejí značné mezery, líbivě zní až závěrečná minuta.
Ve stejném duchu pokračuje i Just Another Dream, jen v trochu pomalejším tempu. A také mění téma. Trpí ale stejnými neduhy, zvláště ve zpěvu. Celkově se jedná o slabou skladbu, vyzdvihnout je ale potřeba působivé sólo. Píseň má i svůj klip, ale ani ten za mnoho nestojí: nezapře v sobě osmdesátá léta. Těžko říct, jak působil tehdy, ale dnes budí úsměv.
Na třetí stopě obvykle sídlívá velmi působivý song. I v tomhle případě? Ano! Máme tu Mods, Skins, Punks, jednu z nejlepších na LP. Od předešlých dvou se liší jen v máločem, stejný postup, stejný zvuk, stejný výsledný dojem. Ale Profesionálové tady zamakali na vokální lince a je to znát! Refrén je vynikající a časem přijdete na chuť i sloce. Své tady odvádí i dvoutónová vyhrávka v intru a refrénu. Právě refrény jsou nejsilnější stránkou všech písní na tomhle albu.
Platí to i o dalším songu nazvaném Kick Down The Doors. Drsný to název… drsná to i skladba? Jak se to vezme, zase je to stejné, zase se trochu zpomaluje. Výslednému dojmu ale příšerně škodí zvuk. Reputaci téhle písni zachrání její verze z alba I Didn't See It Comin'. Na něm byly některé skladby (např. i Little Boys In Blue) nahrány znova… a lépe!
Následuje Kamikaze s výraznou kytarovou vyhrávkou. Bohužel míří vedle, působí popově, což punkovým skladbám nikdy neprospívá. Skladba ani celkově za mnoho nestojí. Něco jako Just Another Dream… prostě vám nesedne, není to melodické, není to extra nápadité, ani refrén to nezachrání.
Druhou půli překročíme za zvuků All The Way With You. Tahle píseň představuje zvláštní kombinaci zlověstné vyhrávky na začátku, temné sloky i refrénu, které prokládá vyhrávka, jež se tam vůbec nehodí. Zaregistrujete ji bezpečně, protože vás pravděpodobně jako jediná zaujme. Sólo zde tentokrát nemá kytara, ale saxofon. Nic proti tomu, ale i saxofon zde nesourodě skáče mezi temnými a milými tóny. I tahle skladba patří k těm tenčím místům, její melodie vám v paměti dlouho neuvázne…
Na temnější vlně zůstaneme ještě chvíli, následuje zlověstně znějící Crescendo. To nepřekračuje stín dvou předchozích ani melodií, ani kvalitou. Opět slabá skladba, opět nemá moc čím upoutat a po jejím skončení se vám z uší brzy vytratí. Za zmínku snad stojí opět jen závěrečné hodně sexpistolské sólo.
Po trojici nevýrazných skladeb přichází jednoznačně nejlepší song alba nekreativně nazvaný 1-2-3. Na internetu existuje komentář, v němž se praví: Ramones uměli počítat do čtyř! Tihle chlapci jen do tří… Nechtěný humor skladbě ale nemůže ublížit, protože se mimořádně vydařila! Opět není výrazně jiná, slyšíme pořád to samé… ani textově to nijak nevybočuje… ale všechno zde prostě bezchybně funguje. Že se jedná o černého koně kapely, koneckonců dokládá to, že právě toto je ona druhá píseň s klipem, který určitě doporučuju zhlédnout: dílem díky skvělé muzice… ale o trochu větším díky srandovnímu vzezření kapely a takovým Stevovým trápeníčkem, které určitě nebylo součástí scénáře…
Stejně rychle se žene i následující Mad House. Písnička alba Professionals se začíná opakovat… zase to instrumentálně šlape, refrén není špatný… ale tady všechno táhne dolů sloka, která sice věrně evokuje zdání šílenosti, ale na poslech není příjemná. Mad House můžeme hodnotit jako průměr.
Album končí Rockin' Mick. Bohužel na internetu neexistuje slušný původní záznam, jen demo ve velmi, velmi, velmi špatné kvalitě. Z pozůstatků toho, co z nahrávky zbylo, slyšíme víceméně to samé jako na celém albu, tentokrát ale ve velmi rychlém a zběsilém vydání, které ale nepůsobí nepříjemně. Píseň existuje i s alternativním názvem Rockin' Man. Ta je delší a i v jiných ohledech odlišná.

HODNOCENÍ
Debutové album, které nevyšlo, se dá hodnotit ze dvou úhlů. Instrumentálně určitě špatné není, naopak. Dokazuje, na kom stála hudba v Sex Pistols, jejichž náznaky tu a tam stále slyšíme. Textově je to vykročení jednou nohou: mísí se tu témata vztahů s ženami a sociální kritikou dob Sex Pistols. Desku ale hrozným způsobem snižuje celkový zvukový dojem, který je velmi špatný. Ale jelikož tím už zčásti trpělo album Great Rock'n'Roll Swindle, pravděpodobně se jednalo o záměr. Což je dvojnásobná škoda, protože s kvalitnějšími nahrávkami by hodnota některých songů hodně stoupla.
Steve jako zpěvák neselhává, i když jeho hlas není dvakrát zajímavý. Na samostatnou kapitolu by ale vydalo pojetí desky. Všechny písně jsou si hodně podobné a taky je snadno zaměníte. Ano, Ramones se na tomhle prodali…. Tady ale stejná taktika nefunguje, hlavně kvůli již zmíněnému zvuku.
Vezmeme-li v úvahu, že z deseti písní lze jednoznačně kladně hodnotit pouze tři, vypadá to jako průšvih. Album má své chyby, ale průšvih je silné slovo, které by punkového fanouška rozhodně nemělo odradit od seznámení se s touhle kapelou… Někdy příště se určitě seznámíme s jejich dalšími výtvory!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama