Song týdne: Stay Free

17. září 2016 v 21:23 | C Jay |  Song týdne
Nezvykle odloženým songem týdne jsem zvolil mou oblíbenou pecku Clash z jejich skvělého druhého alba. Představíme si ho ve dvou na sobě nezávislých rovinách…



Na Stay Free se bohužel s nánosem let zapomnělo. I přesto, že plně ztělesňovala to, co bylo na Clash v letech 77-79 klasické. I přesto, že ukazovala legendární reggae punkery v trochu jiném světle. Už jsme ji tu měli dvakrát, Jednou v recenzi alba Give 'em Enough Rope a podruhé, když zvítězila v žebříčku nejlepších kytarových sól Micka Jonese. Tudíž je to pro nás jako setkání s letitým známým, už víme, na čem jsme. V recenzi mateřského alba jsem zmínil její až popový charakter. Nemusí to ale nutně znamenat slabinu. Koneckonců Clash zabrousili snad do všech smysluplných žánrů a ve všech byli dobří, i když to třeba každý neocení.
Stay Free je ale navzdory zvuku klasický clashovský song z pohledu všech čtyř nástrojů, navíc ozdoben skvělým závěrečným sólem. A Mick se své jediné příležitosti u hlavního mikrofonu zhostil výborně! Stay Free také zněla často na koncertech, kde leckdy v rychlejším vydání dostává ještě další šmrnc.
Text je trochu netypicky lehce nostalgickou vzpomínkou Micka na jednoho jeho kamaráda ze střední školy Robina Crockera. O jeho osudech respektive o osudech jejich přátelství bohužel nevím dost, abych text nějak dál posunul. Především ale oceňuju, že slova nejsou přehnaně sentimentální a nedojí emoce, jako je u těchto textů často (zlo)zvykem…

Závěrem bych se ještě rád podělil o myšlenku, která se skladbou tak docela nesouvisí, ale kterou ve mně tahle píseň evokuje. A sice stay free…
Myslím, že svoboda je v lidském životě jedna z vůbec nejdůležitějších věcí. Existují desítky způsobů, jak ji lze chápat. Od racionálního, přes filozofický až po romanticko-snílkovský. Má spousty podob. Ale pro mě osobně je tou největší svobodou svoboda ducha. Člověk by měl v duchu zůstat svobodný, neměl by se tlačit (nebo být tlačen) do něčeho, čím není. Jak řekl Kurt Cobain: je lépe být nenáviděn za to, čím člověk je, než milován za něco, čím není.
Ano, slova jsou leckdy jedna věc a realita věc druhá. Člověk totiž není nikdy úplně svobodný, vždy ho něco omezuje. Ať už to jsou zákony, postavení ve společenské hierarchii nebo nátlak okolností. Důležité ale je zůstat svůj… i v tom, co člověk musí udělat, najít kus sebe… najít důvod, proč to člověk ne musí, ale chce udělat!
A když ani to nejde, tak aby alespoň v duchu byl člověk volný, aby alespoň tam byl vlastním pánem. Zní to samozřejmě, ale často to tak není. Projděte si mentální mapu svého dne a možná vás překvapí kolik věcí, které byste měli ovládat vy, ve skutečnosti ovládá vás…
Vnější okolnosti mohou člověka někdy dostat do slepé uličky. Sám by si ale cestu odřezávat neměl. Vždy by si měl v duchu uchovat kus té volnosti. Směr, kterým se uchýlí, když už to jinam nejde.

Pro mě je takovým směrem hudba. Můžu se k ní obrátit v jakékoli náladě a naleznu v ní odezvu. Ať je mi dobře… ať se cítím pod psa, hudba vždy odpoví. Hudba sama je totiž melodická emoce… a v ní může být člověk, kým chce a čím chce. Tam jsem já volný… a co Vy?

Už jsem toho pro dnešek nakecal dost, pojďme na Stay Free, živě z Paříže 1980:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama