Oslavenec! Nirvana: Nevermind (recenze)

26. září 2016 v 7:00 | C Jay |  Recenze
Máme tu první článek Týdne Nirvany, slibovaná recenze průlomového alba Nevermind. Je asi zbytečné ho tu nějak uvádět, napovídalo se toho o něm už tolik, že se rovnou vrhneme na recenzi samotnou…



RECENZE
Sprška zajímavostí se spouští hned, co se názvu týče. Spojení never mind (v češtině nevadí) se ve spisovné angličtině píše odděleně dvěma slovy. Tento gramatický fakt respektovali dokonce i Sex Pistols na své jediné řadové desce. Druhé LP Nirvany tak v podstatě stvořilo nové slovo, které, pokud mám dobré informace, se dokonce dostalo do slovníku spisovné angličtiny…
Fotografie na albu se stala kultovním snímkem, nesčetněkrát kopírovaným i parodovaným. Dítě v bazénu nahánějící bankovku měla být původně dívka, ale kapela si prosadila chlapce. Modelem se stal Spencer Elden, dnes pětadvacetiletý.
Jakkoli je tahle fotka skoro legendární, já nepatřím k těm, kteří by ji vynášeli do nebe. Je lepší než Bleach, ale cover In Utero ji u mě překonává. Mám k ní podobný vztah jako k přebalu Dookie: existují lepší, v kombinaci s touhle konkrétní deskou si ale jiný představit nedovedu…
Trochu paradoxní je booklet elpíčka. Podle něj totiž album nahrála trojice Kurdt Cobain, Chris Novoselic a Dave Grohl. Co stálo za jménem Kurdt netuším, ale variantu Chris používal Krist v době, kdy se styděl za své chorvatské kořeny. Tak aspoň že toho bubeníka napsali správně…
Deska startuje zostra, hned největším hitem Nirvany. Stejně jako u celého alba Nevermind, ani u Smells Like Teen Spirit snad není potřeba ji nějak uvádět nebo chválit. Hymna grunge a jedna z nejlepších skladeb devadesátých let se stala skoro kultovní, mnoho umělců ji coverovalo a napodobovalo (mezi nimi i Patti Smith, jejíž verze atakuje deset minut). Zajímavostí je, že jde o jedinou skladbu, na níž se skladatelsky podíleli všichni tři členové kapely. Až na Territorial Pissing totiž všechny ostatní složil pouze Kurdt Cobain.
Následuje další velká pecka In Bloom. Ta je zase z trochu jiného těsta. Na rozdíl od většiny svých sourozenců sází hodně na melodický popěvek v refrénu. Dodnes je díky tomu známá a lidé často o této spojitosti mezi popěvkem a Nirvanou nemají tušení. I na ni vzniknul klip a to dokonce ve dvou provedeních. První paroduje šedesátkové televizní show (agresivní grunge v kombinaci se snahou kapely vypadat bigbeatově působí skutečně komicky) a hraje v něm track dostupný na albu. Alternativní lehce nekoukatelný klip číslo dvě nabízí skladbu s trochu tvrdším grungeovějším charakterem. Osobně mám radši verzi z alba. A ten alternativní klip představuje zkoušku i pro otrlé posluchače a zapálené fanoušky Nirvany.
Na stopě tři uslyšíme další velký hit Come As You Are. K názvu prý Kurdta inspirovala uvítací cedule na kraji města. (Ú)vodní riff evokující ponoření pod vodu sice Nirvanu proslavil, ale kapela se kvůli němu musela soudit s skupinou Killing Joke. Její členové tvrdili, že onen riff Kurdt obšlehnul z jejich skladby Eighties. Podobnost je tam zjevná ale Killing Joke sami mají máslo na hlavě, protože jejich song zase kopíruje Damned a jejich Life Goes On.
Co na to říct, v hudbě se kopírovalo vždycky…
Klip Come As You Are naopak chválím. Je taky dost šílený, ale v jeho chaotickém a smysl nedávajícím průběhu je nepochopitelné kouzlo…
I Breed má mnoho fanoušků. Chybím mezi nimi. Nevím, co konkrétně bych jí vytkl (snad jen brutálně zkreslenou a zároveň tlumenou kytaru což je hodně schizofrenní kombinace). Ale prostě mi nesedí a v obrovské konkurenci i tohle stačí… Zvlášť po vynikající úvodní trojce!
Následuje Lithium poslední z trojice velkých hitů a také poslední ze čtyř singlů. Už se na tomhle blogu objevila, vzpomínáte? V sekci songů, co znějí naživo líp. Budu se opakovat, když řeknu, že tahle skladba není tak populární pro nic za nic (a patří mezi mé oblíbené), ale živé verze vedou, mají víc energie! Originál je trochu utahaný. Moc to nezachrání ani klip sestavený z koncertních záběrů. Oproti videu Comes As You Are slabota…
Kurdt použil na Nevermind akustickou kytaru jen dvakrát. Poprvé právě na Polly, která zrovna hraje. Její volnější tempo (a riff připomínající předchozí Lithium) přinese vítanou změnu… a také dost otřesný příběh, na jehož základě ji Kurdt v roce 1987 složil. Story o unesené mučené a znásilňované dívce dodává skladbě temný rozměr, ale myslím, že bez něj posluchač podstatu Polly doopravdy neocení. Je to hnusné… ale i takový někdy život bývá…
Setřesme chmurné pocity. Nejlépe co nejrychleji. Pro tento účel se nabízí Territorial Pissing. Pecka ukazující, jak to měl udělat Breed. Naprosto nechutně zkreslená kytara odpálí zběsilé tempo a zbytek kapely ji brzy následuje. Slova nedávají sebemenší smysl a znějí jen, aby řeč nestála (za zmínku ale stojí verš: to, že jsi paranoidní ještě neznamená, že po tobě nejdou). Ale celý výsledek je dech beroucí a v závěru neskutečně graduje, když Kurdt tak řve, až ztratí hlas! Mimochodem, ten uječený hlas na začátku patří Kristovi. Jde o jeho jediný vokální výkon na desce.
Druhou polovinu Nevermind otvírá Drain You surfující na nesmrtelném tématu lásky. U téhle pecky váhám. Její tři značně rozdílné části rozpolcují moje hodnocení. Líbivá melodická sloka ve stylu Green Day se pere s temným tlumeným refrénem… a pak následuje zlověstná instrumentální část. Celkový dojem působí jako sezení na dvou židlích… ale nehrozí, že z nich spadnete…
K Louge Act žádné zvláštní výhrady nemám. Taková průměrná skladba. Neurazí. Oceňuju úvodní kytarový riff. Ale přestože postupně získává větší a větší grády, na velké hity z první půlky jí něco málo chybí.
Stay Away jako jedna z mála nestartuje kytarou. Jinak se od zbytku liší jen v máločem. Ale pokud bych měl vybrat nejslabší píseň desky, pravděpodobně bych ukázal na tuhle. Nesedí mi, sloka je protivná a ani maniakálně zpívaný refrén zvlášť netáhne.
Song On A Plain bych přirovnal k Drain You nebo Louge Act. Nic nehapruje, všechno drží na svých místech tak, jak má… a výsledkem je solidní tří a půl minutový poslech. Ale kvůli silné konkurenci působí jako vata.
Už se rozloučíme… ale ještě nám něco stojí v cestě. Závěrečnou pecku zvolila kapela výborně, pomalá akustická Something In The Way vyprovodí posluchače zvolna a nenásilně, což vždycky funguje. Přináší romantický příběh mladistvého Kurdta, který přišel o domov a teď přespává pod mostem. Sám Kurdt tuto legendu za svého života podporoval, ale později vyšlo najevo, že není tak docela pravdivá. Na působivosti songu to však ubírá jen málo. Patří k mým nejoblíbenějším…
Zdá se, že tohle je všechno. Ale kdo vydrží pár minut ticha, dostane ještě nášup. Otázkou zůstane, jestli o něj vůbec stojí. Endless, Nameless, taková instrumentálka se sem tam textem, vystaví sluch skutečné zkoušce, zda těch šest minut zvládne. Já to zvládnul jen kvůli téhle recenzi…

HODNOCENÍ
Asi teď čekáte na záplavu superlativů a obdivného slintání. Ale myslím, že si ho můžeme ušetřit, už to udělali desítky lidí přede mnou. Ve většině kritik sklízelo album velké úspěchy. Nedivím se, protože mnoho důvodů ke kritice nenajdeme. To ale neznamená, že tu nejsou. I tak skvělá placka má své mouchy… stejně jako Dookie, stejně jako London Calling. Upozornil bych na dvě.
Především musím vytknout nevyváženost desky. První půlka je k prasknutí přecpaná hity, zatímco na tu druhou už žádný velký nezbyl. Posluchače to sice hned na úvod ohromí… ale pak postupně ztrácí zájem, jak úroveň skladeb klesá. Menší škatulata by nezaškodila.
Druhý mínus představuje zvuk. Už kdysi jsem četl, že Nevermind je zbytečně změkčilé a studiové nahrávky pohřbily energii Nirvany. Moc jsem to nechápal, hlavně, když jsem pomyslel na Territorial Pissing, ale dneska už tomu rozumím. Některým skladbám (třeba Come As You Are) studiová úprava sedí, ale dalším (Louge Act, Stay Away, On A Plain) zbytečně ubírá z potenciálu. Nejvíc produkce utlumila Daveovy bicí. Sice do nich zběsile řeže, ale podle zvuky byste řekli, že je jen tak lechtá. Stejným problémem trpí i Kurdtova kytara, jejíž agresivita vychází z desky najevo stěží z poloviny… na Kristově basovce se zvukové neduhy podepsaly nejmíň… V In Utero se naštěstí všichni poučili a výsledek zní mnohem líp.

Pokud sním v závěru připojit i svůj názor, řeknu snad jen, že Nirvana nepatří mezi mé srdcovky, takže nebudu dávat deset hvězdiček z pěti. Nevermind každopádně oceňuju a můžu doporučit! Představuje to nejklasičtější a nejryzejší z Nirvany na vrcholu sil!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama