To album po Dookie... Green Day: Insomniac (recenze)

22. srpna 2016 v 11:43 | C Jay |  Recenze
Dookie má v diskografii Green Day zcela výjimečné místo. Po právu, o tom jsme se už přesvědčili na vlastní uši. Nezáviděníhodnou úlohu pak ale sehraje elpíčko následující. A to vyšlo hned následující rok a skočilo rovnou do vod ještě zčeřených nadšením z jeho předchůdce. Ty ho semlely a odstrčily stranou. Podívejme se proto dnes na album, které dnes všichni znají jako "tu desku po Dookie"… a díky ikonickému obalu.



RECENZE
Obal si skutečně zaslouží vypíchnout jako první. Podobně jako na Dookie na něm vidíme velmi rozmanitý výjev plný na první pohled žádný smysl dávajících motivů. Je ale výraznější použitím nápadnějších barev. Vytvořil jej Winston Smith, který už dříve spolupracoval s Dead Kennedys a právě toto jeho dílo odkazuje k jednomu songu této kapely I Kill Children. Originál obrazu nazvaného God Told Me to Skin You Alive (viz na konci článku) se od obalu desky liší jen kytarou, kterou drží žena uprostřed výjevu. Původně měla v rukou akustiku. Na Insomniacu ji Smith vyměnil za klasický modrý Fernandes BJe…
Příběh jména je také zajímavý. Původně mělo čtvrté album nést název Tight Wad Hill, podlé jedné z písní. Když ale Smith ukázal výsledek svého výtvarného snažení, divil se BJ, jak mohl vytvořit něco tak pestrého za tak krátký čas. A Smith odpověděl, že trpí lehkou nespavostí, takže pracoval i v noci. Porucha spánku nebo také nespavost se i u nás nazývá insomnie…


A co hudba?
Startuje se zostra, jaképak otálení. Armatage Shanks začíná údernými bicími, asi nejlepší částí písně. Song se dobře drží a evokuje některé skladby z předcházejícího alba. Žádný superhit, taková klasika Green Day… trochu nevýrazné, ale na rozjezd postačí…
Štafetu hned přebírá krátký a úderný Brat. O něm lze říct v podstatě totéž, druhá stopa se ale povedla o něco víc, já osobně ji mám rád. Zkrátka víc chytne, všechno tady dobře šlape…
Album sviští dopředu ani teď tempo nepolevuje, protože Stuck With Me funguje na stejných principech: krátká… a tak nějak trochu nevýrazná. Zaujme snad jen potrhlé basové sólo v závěru skladby. Je ale dost krátké, takže ani nestihnete říct dafuq?!, zazní naposledy refrén a song končí… na singl nic moc, ale stejně se na něm tenhle song objevil.
Zatím máme za sebou tři lehce šedivé skladby. Začít takhle album je odvážný risk… chtělo by to už nějaký hit… Máme ho tu. Geek Stink Breath byl kdysi poměrně populární. Vyšel i na singlu, má vlastní klip a objevil se také na kompilaci Internacional Superhits… a v roce 2011 také na živáku Awesome As Fuck! Tohle všechno dokládá jeho kvality… nebo by mělo. Mně osobně tenhle song moc neříká a mezi mé oblíbené nepatří.
Lépe můžu mluvit o následné No Pride svižném a energickém songu, trochu ve stylu Ramones. Kdybych slyšel Insomniac někdy v době vydání, byl bych přesvědčený, že právě tohle může být jeden z hitů. Pletl bych se… škoda.
Pokud je No Pride jednoduchá píseň, co potom říct o Bab's Uvula Who? Čtyřakordová skladba ale žádné složitosti nepotřebuje, je výborná. Originálně pojala kapela intro s kytarovou vazbou. Skvěle táhne dokola zpívaný refrén a také kytarová vyhrávka ve sloce. Za zmínku stojí zvláštní název. Inspiroval ho televizní skeč v Saturday Night Live 1976, jehož součástí byl známý a ohraný vtip: klep, klep/kdo je tam? Uvula specialista (uvula je čípek v krku) přišel za svou pacientkou jménem Babs. Ale u dveří stál někdo jiný:
- Knock, knock
- Who's there?
- Babs' uvula
- Babs' uvula who?
V 86, stojící v polovině alba, se tak trochu vracíme k začátku desky. Zase startují bicí… a za nimi skrz na skrz průměrný song Green Day. Už se to začíná opakovat. Ano, není to špatné… ale taky žádná sláva, která by se vám zahnízdila v mozku. Jen proletí ušima, ven ji vyhání zvědavost, jestli bude následující track lepší…
Změna, zdá se, přichází. Panic Song startující prsty lámající basovkou a bicími, k nimž se přidává kytara. Než se začne zpívat, trvá to skoro dvě minuty, ale za tu dobu si posluchač užije zajímavou instrumentálku, která odkazuje na podobné vylomeniny s nástroji na předcházející desce. Desku to oživí a to je dobře, protože to potřebuje jako sůl! Po těch dvou minutách se to sice vrátí na jistou kolej…. Ale i tak to pořád stojí o úroveň nad ostatními….
Basa nám uvede i další kus Stuart And The Ave. Na albu melodicky působí trochu jako by se zabloudila až z pozdějších desek…
Přichází další ve své době populární hit Brain Stew. Už název napoví, že se dozvíme něco o nervových problémech, kterými autor trpěl a už dříve se o své dojmy podělil (Basket Case atd.…). Skladba je založena jen na jedné kytarové vyhrávce, navíc nemá ani refrén. Ale stejně jako u Bab's Uvula Who?, to bohatě stačí! Pomalejší tempo vůbec nevadí, znamená to vítanou změnu. Škoda, že tahle skladba časem zapadla a dnes už ji neslýcháme na koncertech jako dříve. A stejně jako Dookie mělo dvě spojené skladby Chump a Longview, navazuje tady na Brain Stew krátká a zběsilá Jaded. Od kapely to byl prozíravý tah, protože jinak by tenhle song, krátký a až příliš podobný na ostatní, asi zapadl. Takhle ale dostává příležitost vyniknout a vyplácí se to. Rychlá, lehce nadprůměrná, smršť skončí dřív, než se ohraje… Obě skladby mají společný klip.
Westbound Sign se vrací k insomniackému standardu… krátké, rychlé… a nevýrazné. Moc víc k tomu dodat nejde. Totéž musíme bohužel říct i o Tight Wad Hill, původní titulní skladbě. Pokud by se jí stala, museli bychom ji označit za největší zklamání. Pro titulní song laťka visí vždycky hodně vysoko… a Tight Wad Hill na ni nestačí. Ale takto ji nějak zvlášť kritizovat nemusíme… průměr.
Posledním singlem, který i album uzavírá, je Walkin' Contradiction. I k té vznikl klip. Video, v němž kapela s netečným výrazem nedopatřením způsobuje všem okolo sebe různé katastrofy, je povedené a vtipné. Písni to hodně pomáhá a člověk přimhouří oko. I když otázka je, jak by si v hodnocení bez klipu vedla…
Původní dílo Winstona Smitha God Told Me to Skin You Alive

HODNOCENÍ
Museli jste si všimnout, kterak jsem v této recenzi nadužíval tři slova: průměr, nevýrazný a Dookie… Insomniac dělá hudbu podobně jako jeho slavný sourozenec. Stejné postupy… ale nefunguje to. Většinu skladeb snadno zaměníte. Nemají nic, čím by překvapily, proto působí šedivě. Hity z tohoto alba jako Brain Stew nebo Walkin' Contradiction jsou sice dobré v rámci desky… ale v rámci celé diskografie už se to tak jednoznačně říct nedá. Není divu, že většina z nich nepřežila přechod do nového tisíciletí. Alba jsou podobná, ale Dookie prostě vede. Možná stín vržený tímto úspěchem srazil Insomniac do průměru… jenže nesmíme zapomínat, že právě onen úspěch a nadšení z Green Day se velkou měrou podílely na prodejnosti tohoto alba. Bez nich, kdoví… Při poslechu Insomniacu neuděláte chybu, když si pustíte jen těch pár hitů… to ostatní je nevýrazná vata…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama