Tabula dada... Fratellis: Eyes Wide, Tongue Tied (recenze)

2. srpna 2016 v 10:04 | C Jay |  Recenze
Jestli existuje kapela, u níž nechápu, proč neslaví daleko větší úspěch, jsou to určitě skotští Fratellis. Alternativně rockové trio vydalo minulý rok za malého ohlasu svou čtvrtou studiovou desku. Pojďme se na ni podívat.




RECENZE
Fratellis za sebou stále vlečou stín prvního alba a hravého funny rocku na něm. Pokud dnes někdo zná Fratellis, zná je nejspíš prostřednictvím Chelsea Dagger, Flathead nebo Henrietty. Ty naprosto zastínily druhé LP Here We Stand. Po dlouhé odmlce vyšlo vynikající We Need A Medicine… ale první pozicí Costella nezatřáslo. Má tedy šanci album čtvrté?
Obaly desek téhle kapely se vždycky nesly ve stylu jejich hudby: byly alternativní… a snad i trochu podivné… Ten, co máme před sebou, není výjimkou. Žena v rudém v galerii stojící, obdivující… prázdné plátno! Ale i o tomhle se dnes mluví jako o umění (nechápu), takže proč ne. Nicméně prázdné plátno, též stejnobarevná stěna za ním vytváří na celém obalu pocit prázdnoty. Jakoby nedostatek nápadu…
Ani název dvakrát nechytne. Eyes Wide, Tongue Tied Ano, rýmuje se to… ale co dál? Ani přesně nevím, co by měl znamenat… První dojmy žádná sláva… Ale o hudbu běží především, vzhůru na ni.


Popravdě, ani teď se to moc nezlepší. Otvírák Me And The Devil se rozbíhá zvolna a nastupuje až po minutě. Je to rozpačitý poslech. Svou roli sehraje samozřejmě potřeba přivyknout si opět na nový zvuk kapely, ještě alternativnější a ještě vzdálenější Costellu… Skladba spíš temnějšího charakteru k Fratellis příliš nesedí, ale na druhé straně má něco do sebe a pod kůži se vám dostane až po více pokusech… Ani délku téměř šesti minut moc nezaregistrujete…
Na druhé stopě čeká úplně jiný kousek: hezká a melodická Little By Little. Fratellis na ni vsadili, protože k ní vznikl i klip. Věděli proč, je to jedna z nejlepších věcí na albu! Nezapře se v ní výrazný vliv country a celkově působí příjemným dojmem, který notně vylepší rozpačitý začátek.
Vzestupná tendence pokračuje směrem k tomu nejlepšímu: Baby Don't You Lie To Me. Má to svůj důvod: tady se Fratellis vrací k hravému Costellu! Úvodní kytarový riff je nemilosrdnou vykrádačkou vlastního starého výtvoru (hádejte kterého) a i zbytek písně se odvíjí v duchu starší tvorby. Ale nic nevadí, fanoušek tenhle výlet do minulosti přivítá, protože rozhodně stojí za to!
Také k ní vzniklo video, poměrně zajímavé. Fratellis v něm hrají v prázdném potemnělém sále. Těžko říct, co to má znamenat. Když si ale člověk vzpomene, jak před deseti lety hráli pro sál plný spoře oděných děvčat, přeběhne mu po rtech smutný úsměv, kam to za těch deset let dopracovali…
Teď zase chvíli vážně, pokračujeme dál. Zpět na country vlnu s Desperate Guy. Po rozjeté předchozí skladbě následuje uklidnění a pomalé sladké kolébání. Stejně jako u Little By Little se jedná o měkčí záležitost, která ale neurazí. I když je otázka, zda si ji pustíte podruhé…
Eyes Wide, Tongue Tied je tak trochu houpačka. Jednou nahoře, jednou dole. Čeká nás totiž opět změna. Pátá skladba Thief je korektně řečeno pozoruhodná. Nekorektně je to jedna z nejblbějších věcí, jaké jsem kdy slyšel (a to znám Surfin' Bird). Vokálně a textově nic extra šíleného… instrumentálně ale jde do tuhého. Už úvodní vyhrávka vás donutí se smát, připomíná totiž nějakou starou, starou, neskutečně starou videohru. Naštěstí ji vzápětí přebije prozpěvování před první slokou. Ale v ní to uslyšíme znova. Refrén to celé nějak zachraňuje (i když jeho druhá část je tak trochu plagiát Everybody Knows You Cried Last Night). Zážitek ale korunuje sólo, u něhož jsem si bezděčně vzpomněl na hudební podklad k pořadu Hodina pravdy… zajímalo by mě, jestli ve Skotsku náhodou nechytají Českou televizi…
Na potrhlé vlně se trochu veze i následný Dogtown s nímž se deska láme v půli. Opět inspirovaná americkým stylem se rozjíždí pomalá skladba s hodně chytlavou slokou a kytarovým riffem. V mezihrách trochu připomíná Costello, jinak je to taková Shotgun Shoes tohoto alba.
Trocha country se ozývá i v Rosanně na stopě sedm. Ale opravdu jen trocha, protože motivů, stylů a nástrojů se tady promítá víc. Popravdě až moc a nesourodá změť, stejně jako celkově podivný zvuk, spíš ruší a poslech činí rozpačitým. Na deluxe verzi alba vyšla akustická verze, a tu musím prohlásit za lepší, jednoduchost pasuje k téhle písni daleko lépe.
Nastal čas se zklidnit, zpomalit (a snad i zaploužit). K nejprocítěnějšímu kousku na desce, písni Slow. Hodně působivý zážitek. Tady mizí veškeré podivnosti a vrtochy předešlých skladeb. Prostě jen posloucháte… a buď se vám líbí, nebo ne. I když nevím, komu by se nelíbila… I tahle existuje akusticky… ale studiová verze má tentokrát navrch, více nástrojů lépe vystihne všechno, co se posluchači Fratellis snaží říct…
Poslední tři songy nám hodně ze svého charakteru napoví už v názvu. První je Getting Surreal, i když tak nemusí v prvních dvou minutách působit. To slyšíme pomalý kousek s líbivým refrénem. Ale v polovině dochází ke zvratu a nastupuje hodně dadaistická mezihra vzápětí doplněná ještě krátkou rapovou citací. Rozpačitě zdvižené obočí posedá až při navrátivším se refrénu. Getting Surreal je melodicky hezká píseň, ale dadaistické intermezzo ji táhne dolů… nehodí se k ní.
Too Much Wine budete možná potřebovat pro další skladbu. Přes velice podivný zvuk, který jakoby sem zabloudil z osmdesátých let, slyšíme inspiraci daleko starší, z dekády rokenrolu, v jehož rytmu je taky píseň složená. Myslím, že pokud by byla o něco kratší a nahraná v retro stylu, že by zabodovala daleko více (případně tak, jak ji Fratellis předvádí živě). Takhle je výsledek opět trochu rozpačitý.
Album uzavírá Moonshine. Co čekat od písně s tímhle názvem? Zcela správně, pomalou, jemnou baladu. Víc asi není třeba dodávat. Na závěr alba je to vhodně zvolené. Na druhé straně, tenhle typ songů už je dlouhou dobu klišé, což hodnotu Moonshine trochu snižuje. Opět by jí neškodilo trochu kratší vydání. I ji můžeme slyšet akusticky.

HODNOCENÍ
Při hodnocení alba je těžké přiklonit se na jednu stranu. Zatratit si určitě nezaslouží, z mnoha důvodů ho lze doporučit. Předně musíme ocenit melodičnost a líbivost, která byla vždy silnou zbraní Fratellis. Stejně tak jejich oživování starších rockových žánrů. Kapela k němu připravila i velké množství bonusového materiálu, včetně videí, dostupných na YT.
Mínus naopak představuje zvuk, leckdy až příliš alternativní, příliš experimentální, což některým skladbám hodně ubírá. Stejně tak skutečnost, že na desce vlastně najdeme jen jediný velký hit, který je navíc hitem jen díky tomu, že napodobuje starší kousky.
Fratellis prostě pořád překvapují. Příjemným i nepříjemným způsobem. Uvidíme, s čím přijdou příště…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama