Myšlenky punkera #01: Punk a jeho politické přesvědčení

8. srpna 2016 v 20:27 | C Jay |  Myšlenky punkera
K tématu politických punkových skladeb se ještě jednou vrátíme trochu z jiné strany. Zaměříme se na podstatu samotné punkové politické ideologie. Proč se vůbec punk definuje levicově? Co znamenala sexpistolská anarchie? Proč punkeři nesnášeli Thatcherovou? Uděláme si malý výlet do historie a zjistíme to…



Za rodiště punku je dnes všeobecně pokládán americký New York. Nicméně to, co Ramones v polovině sedmdesátých let dovezli do Británie, byl teprve polotovar. Na ostrovech se musel šoupnout do trouby a ohřát…
Navzdory představám, které možná dnes o Spojeném království té doby máme, procházela Británie v sedmdesátých letech obdobím recese. Z trosek po druhé světové válce sice povstala jako jeden ze tří velkých vítězů, avšak její vyhlídky na to, že bude dál mocným hráčem kontrolujícím dění v Evropě vzaly záhy za své. Na starém kontinentu se objevili větší a mocnější hráči, jimž už Británie, které se v té době navíc začala drolit její obrovská koloniální říše, nemohla konkurovat…

I kdysi mocný britský průmysl stagnoval. Z tradičních odbytišť je vyšachovaly dílem Spojené státy a Sovětský svaz. Navíc například britská auta tehdy proslula jako krásná, ale velmi poruchová a špatně vyrobená. Má to svůj důvod. Dělníci, nespokojení se svým postavením často demonstrovali a stávkovali, což ochromovalo výrobu a drželo zemi na mrtvém bodě. Mnoho domácností se v té době často ocitalo na dlouhé dějiny bez proudu! Byl to neutěšený pohled na kdysi tak mocnou zemi. Z téhle situace mohla Británii dostat jen silná osobnost.

Na dámu se neplive!
Tou osobností byla Margaret Thatcherová, nejvýznamnější ostrovní osobnost od dob Churchilla. První žena v premiérském křesle si ale rozhodně nepočínala něžně. Hodlala obnovit zašlou slávu své země za každou cenu. A záhy poznala, že lehce to nepůjde. Británie se pod jejím dvanáctiletým předsednictvím sice dokázala zvednout, ale nebylo to zadarmo. Thatcherová ve své politice radikálně omezovala roli a vlastnictví státu. Většinu státního majetku včetně továren a dolů prodala ve dražbách a brány těch neprodejných se rovnou zavřely. To během jednoho roku trojnásobně zvýšilo nezaměstnanost z jednoho na tři milióny lidí! Další miliony kvůli škrtům zchudly a všechna jejich nenávist se obrátila právě k Thacherové. A nebýt války o Falklandy kdoví, zda by v úřadě zůstala až do roku 1990…

Panáčci z Chelsea
Většina britských kluků z nich se později stali punkeři, pocházela právě z dělnické třídy, která nejvíce trpěla novou politikou. Jejich postavení bylo bezútěšné: Johnny Rotten to komentoval slovy: "Všude vám říkají, že nemáte žádnou budoucnost: ve škole, na pracáku…"
Ale nic není nikdy černobílé. Britskou společností v této době zmítá rasismus, xenofobie a předsudky. Zkrátka, není to místo, kde bychom chtěli žít…
Punkové hnutí bylo zpočátku jen další vzpourou mládeže proti autoritě dospělých a nespravedlnosti světa… stejně jako hippies, stejně jako greasers… Odlišuje je jedna věc: neobvykle ostrý jazyk a myšlení schopné zacházet do krajností. Vidíme to na příkladu Sex Pistols. Tahle kapela nikdy neměla ustálenou politickou myšlenku. Jejich nihilistické texty to dokládají. Nevěděli, co chtějí, ale hodlali to zničit, fráze z textu Anarchy In The UK.
I samotná anarchie má prosté zdůvodnění. Po zničení všeho, co dospělí vytvořili, nezůstane nic… zůstane anarchie. Tedy stav, který všechny "spořádaně žijící" lidi děsil a děsí… Sex Pistols měli jen šokovat…

Aby ne, když jejich principálem byl prohnaný a chvástavý Malcolm McLaren, jemuž šlo pouze o vyvolání pozornosti. A noviny mu šly na ruku, protože skandály Sex Pistols prodávaly. Nejviditelnějším dokladem bylo nahrazení schopného a kreativního Glena Matlocka Sidem Viciousem. Ten sice vypadal dobře, ale v kapele byl jako muzikant nepoužitelný. Po jeho angažování se Sex Pistols postupně proměnili v karikaturu a záhy přišel jejich neslavný konec.

Je mi fuk, co dělají boháči
Ke kroku doleva punk nasměrovali až jejich kolegové a rivalové z Clash. Byla to vlastně jediná možnost. Jak víme, v Británii už řadu let funguje tzv. většinový politický systém. To znamená, že britští voliči pravidelně vybírají mezi dvěma hlavními stranami: konzervativci a labouristy, tedy zástupci pravicových a středolevých ideologií. Levicové a socialistické strany stojí na ostrovech až na třetí koleji a jejich vliv na chod země je zanedbatelný.
Socialismus jako politická ideologie vznikl už v devatenáctém století v reakci na neutěšené pracovní podmínky dělníků v továrnách… Tedy v situaci ne nepodobné té z Británie sedmdesátých let. Naprosto logicky se tedy punk při kritice poměrů a vlád postavil na tuto stranu.
Socialismus je z textů cítit hlavně na prvních nahrávkách (např. White Riot, Hate&War). I dále tu a tam probleskoval. Název alba Sandinista je odvozen od radikálních marxistických revolucionářů, kteří v roce 1979 svrhli během pravicovou diktaturu v africké Nikaragui. Jak Joe Strummer, tak Mick Jones ale nikdy neměli o principech socialismu hlubší povědomí. Spíše se z této pozice stavěli proti systému, proti monarchii, není ale známo, že by se kdokoli z Clash aktivně účastnil levicové politiky. Prostě jen přicházeli do kontaktu s lidmi, které recese postihovala nejvíc. Netíhli ani k baště komunismu v Evropě: Sovětskému svazu. Není divu. Joe Strummer nesnášel diktatury a nespravedlnost. Na rozdíl od mnoha jiných kapel si Clash nezvolili sexpistolský nihilismus.

Punk chyběl k dotvoření názoru jen poslední krok. K tomu se ale musel vrátit na americkou půdu.

Fuck off Trump!
Vedle Clash, jak víme, byli další politickou kapelou Dead Kennedys. Už jejich název mnohé pobuřoval. Jejich politické směřování je však chvályhodné. Ve svých textech se více než jiná uskupení vyjadřovali proti rasismu a fašismu (viz Califonia Über Alles), i když tytéž tendence vidíme i u Clash už v poslední třetině sedmdesátých let. Tenhle postoj postupně rozdělil punkery a skiny, kteří zamířili opačným směrem. Je to trochu paradoxní, protože jak skini, tak punkeři mají společné kořeny a vzájemně se v počátcích ovlivňovali. Paul Simonon byl také krátce skin. A do své nové kapely přenesl například typické vysoké kožené boty skinů.

Jello Biafra pokračuje v zajetých kolejích i s vlastní kapelou Guantanamo School Of Medicine, současné době se často objevuje s heslem Nazi Trump fuck off! O strýčku Donaldovi už jsme tady taky slyšeli…

Punkáči, skini a komanči
Poněkud odlišným směrem se vydal vývoj u nás, v komunistickém Československu. Právě s ohledem na vládnoucí stranu se od československých punkerů nedalo očekávat přiklonění doleva. Šli tedy doprava? Obecně se těžko něco takového tvrdí, ale troufám si říct, že ne. Československý punk zaujal protestní sexpistolskou pózu. Kritizovali, nenáviděli komunismus… ale tady to končilo. Chyběla tomu clashovská idea, aby se mohli posunout někam dál.

Když se pak na sklonku roku 89' zhroutila železná opona, zmizel všem zakázaným hnutím velký nepřítel. Najednou už nebylo proti čemu protestovat a ztratilo to smysl. Nevraživost se potom logicky přenesla dovnitř. Vedlo to k definitivnímu (a tvrdému) rozchodu skinů a punkerů. Už dříve mezi nimi vznikaly potyčky a ty nyní propukly naplno. Hlavně skinheadské hnutí prvních pár let po pádu komunismu strašilo nejen v českých médiích, s čímž souvisel krátkodobý rozmach kapel typu Orlík a Braník. Postupem času se vše ustálilo, našlo svoje místo a z veřejného vidění zmizelo.…

Tak taková byla politická cesta punku. Je dobré si tyhle věci připomenout, protože dnes se punk tak nějak ztrácí na březích středního proudu, opravdu ryzích punkových kapel je pomálu… a politických ještě méně. Levicovou vlajku nese už jen pár vytrvalců minulosti a až čas ukáže, zda a kde se najde nástupce…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama