Máme rádi zvířátka... Ramones: Animal Boy (recenze)

9. srpna 2016 v 14:01 | C Jay |  Recenze
V těchto dnech a týdnech se facebookové stránky Ramones plní odkazy na výročí prvního alba. Před pár dny jsme ho tu také vzpomínali. Naprosto stranou pozornosti ale zůstává další oslavenec, o deset let mladší Animal Boy. Dopřejme mu trochu zasloužené pozornosti a podívejme se na album s největší koncentrací zvířátek na punkovém albu!



RECENZE
Je trochu zvláštní, jak málo se připomíná éra Ramones ve druhé polovině osmdesátých let. Respektive období, kdy za bicími seděl ďábelsky rychlý Richie. Snad jen o Too Tough To Die, protože se údajně vrací k původnímu soundu (nevrací). Na koncertech se po návratu Markyho songy z těhle desek přestaly hrát a ve stínu zůstaly dodnes… Přestože rozhodně nejde o špatnou muziku. Album Animal Boy je toho nejlepším důkazem!
Už obal se povedl. Skvěle pracuje s barvami. Do žluta laděná fotka kapely s vážnou tváří a s opicemi v náručí vytváří ironický kontrast zasmušilosti a potrhlosti. Mříže v pozadí dávají snímku temnější, zlověstnější rozměr. Rovněž nápis modré barvy je vhodně zvolený, je dostatečně viditelný bez toho, aby celkový dojem rušil nebo kazil.


První track Somebody Put Something In My Drink nabídne jeden z důvodů, proč se na tohle LP zapomnělo. Vůbec totiž nezní jako klasičtí Ramones. Neobvykle ostré bicí, dlouhé kytarové sólo a Joey znějící, že se dal na metal… Celkově to dává dohromady až hard rockovou skladbu… ale zní to skvěle! Ramones za svou dlouhou existenci fušovali do několika žánrů a i tahle sonda se jim daří. U mě sice potřebovala víc pokusů, ale dneska ji doporučím. Samozřejmě nesmíme zapomenout, na milionkrát omílaný fakt, že jejím autorem je Richie.
Následuje Animal Boy, teprve druhá titulní skladba na albu Ramones. Začne neobvykle ostrou kytarou, za níž hned v závěsu zazní zběsile rychlé bicí, takže to trvá ani ne dvě minuty. To je tak nejlepší, co se dá o téhle písní říct… Kromě svižného rytmu nenabídne nic dalšího…
Dee Dee dostal na albu hned dvě pěvecké příležitosti a první z nich teď přichází na řadu. Love Kills je skvělá záležitost! Jednoznačně v ní vede hnusný Dee Deeho hlas. Ten je tak děsný, až je dobrý! V textu vzpomíná na svého přítele Sida Viciouse a jeho přítelkyni Nancy, jejichž život předčasně skončil kvůli nezvládnuté závislosti na heroinu… Dee Dee dobře věděl, o čem mluví. Jako jedna z mála písní téhle doby zazněla na posledním koncertu Ramones, kde se Dee Dee objevil jako host… a moc to nezvládl…
Prvních patnáct vteřin dalšího songu se asi neubráníte slovu "cože?!". Zvláštní pazvuky poznamenávají i další poslech skladby, která na začátku trochu připomíná předchozí Love Kills. Možná z toho Apeman Hop trochu těží… nejde o úplně špatnou skladbu (refrén), ale jsou tu i lepší.
Temné osmdesátky se nejvíce ozvou na páté stopě She Belongs To Me. Hodně atypická skladba, kterou s Ramones spojuje jen Joeyho hlas, protože toho jinak obklopují synťáky a klávesy. Hodně lidí asi otráveně přepne a nemůžeme jim to mít za zlé. Za sebe ale říkám, že já nepřepínám. Uši mi to netrhá a srdce nekrvácí… taková Baby I Love You z Animal Boy…
Zvuk z ní se částečně přenáší i do Crummy Stuff. Začátek je sice otřesný, ale následuje přece jenom rockovější pojetí, které tuhle skladbu jakž takž drží. Melodicky to šlape docela dobře a "crummy" refrén je potřeba taky zmínit. Jen ty mezihry…
Dost rozpačitých dojmů, následuje My Brain Is Hanging Upside Down (Bonzo Goes To Bitburg). Jeden z vrcholů (ne-li ten nejvyšší) desky! Nedávno se tu už objevila, nemá cenu ji znova vynášet do nebe. Ramones se tady zkrátka trefili přímo do středu, Joeyho zpěv je fantastický! Skladba zazněla i ve filmu Škola ro(c)ku. Chudák píseň, co bude za ní…
Už její název Mental Hell varuje. Songy s takovýmhle jménem se většinou snaží nabudit psychicky narušený dojem, což se obvykle projevuje zvláštním zvukem. Tady se to naštěstí nepřehání. Žádný hit z toho nikdy nebyl a asi nebude, přesto má něco do sebe. Jeho atmosféra zvláštním způsobem okouzluje, hlavně v závěru…
Dee Dee se vrací k mikrofonu. Představí nám Eat That Rat! Celkem odpuzující. A ani při poslechu to nebude o moc lepší. Do hardcore laděný song sice zběsile uhání a zakrátko je po všem, takže typičtí Ramones… ale prostě nezní dobře. Mně nikdy nezaujal a rychle jsem na něj zapomněl. To, co v Love Kills funguje bezvadně, tady selhává…
Taky Freak Nature se s námi zdrží jen nakrátko. Zas taková škoda to (bohužel) není. I do tak krátkého kousku se sice vešlo kytarové sólo, ale ani to mu nepomůže. Spíš slabší místo. Pokud Eat That Rat vám uvázne v paměti, zřejmě to bude díky Dee Deeho zpěvu. Tady zpívá Joey… a víme, že umí lepší…
Pokud něco dá vzpomenout na dřívější tvorbu, zcela určitě to bude Hair Of The Dog. Už začátek evokuje skladby z Rocket To Russia nebo Leave Home i když v trochu pomalejším provedení. Sentimentální okénko sice narušuje bridge a taky podivná instrumentální mezihra, ale po dvou nepříliš zdařilých skladbách tady úroveň aspoň trochu stoupá.
Na závěr ale rozhodně troškařit nebudeme. Animal Boy se totiž rozloučí s vynikající Something To Believe In! Skladba se stylem hodně podobá Bonzovi. Text už ale nenadává na Reagana navštěvujícího nacistické hřbitovy. Naopak dodává posluchači velkou dávku optimismu, která s postupem úžasným způsobem graduje. Navíc, tady její příběh nekončí.
V době tohoto alba proběhla v Americe benefiční kampaň Hands Across America. Ramones na ni zareagovali vlastním trololo projektem nazvaným Ramones Aid, v jehož rámci se prodávala trička s nápisem Hands Across Your Face! A Something To Believe In se stala melodií téhle kampaně, k níž vznikl i klip.

HODNOCENÍ
Na osmdesátá léta se dnes vzpomíná s úšklebkem na tváři. Stejně tak na hudbu té doby. Promítá se to do nahlížení na Animal Boy. V průběhu recenze se ukázalo, že temná epocha mu neublížila, protože jde o povedené LP. Ano, synťákový zvuk je otravný a zvuk jede na doznívající disko vlně. Následující Halfway To Sanity už bude úplně jiné… Ale já například s povděkem přijímám, že definitivně zmizely otřesné elektronické bicí!
Ramones se ale zároveň předvedli i z jiné stránky. Temněji laděné album nakukující do hardcore má vynikající atmosféru. Ta i po tolika letech (nebo možná právě po tolika letech) dodává některým songům zvláštní kouzlo, které se už na jiných deskách neobjevilo. Deskám ze sedmdesátých let se sice rovnat nemůže, ale v osmdesátých se drží vysoko! Pro mě je to nejlepší album s Richiem za bicími!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama