Konec jedné kapely... Ramones: End Of The Century (recenze)

17. srpna 2016 v 8:58 | C Jay |  Recenze
Příběhy každého LP zpravidla začínají ještě před jeho vydáním. A to očekáváními a nároky, jaký asi bude výsledek. Podívejme se dnes na desku End Of The Century. Desku, na niž byly kladeny velké nároky… ale nakonec zůstaly jen velké rozpaky.



RECENZE
Měl to být přelom v kariéře Ramones. Kapela k němu tak přistupovala. Tohle album mělo vystřelit newyorské punkery vstříc masové popularitě. S pomocí známého hudebního producenta Phila Spectora. Nic z toho se nakonec nekonalo. Proč vlastně?
Změnu u tohoto alba s trochu apokalyptickým názvem vidíme už na obalu. Ramones na něm poprvé a naposledy odkládají své typické kožené křiváky a pózují pouze v barevných tričkách zato s typickou vážnou grimasou. Celkově je tahle fotografie povedená. Barevná, ale ne křiklavá. Pestrá, ale ne přeplácaná. Existuje i alternativní verze s křiváky a i ta vypadá dobře. K zvláštnímu charakteru alba ale více sedí původní snímek…

Alternativní obal End Of The Century. Který je lepší?

A jaký je ten zvláštní charakter alba? Začíná se mi trochu těžko. Na první stopě totiž po krátkém ladění rádia zazní Do You Remember Rock'n'Roll Radio?, úžasná skladba, osobně má vůbec nejoblíbenější! V textu odkazujícím na rokenrolové velikány minulosti se odráží rozčarování kapely, nad vývojem muziky. Jak řekl Joey: "Vyrůstali jsme na americkým rokenrolu šedesátých let… ten ale najednou zmizel a nahradily ho příšerný sračky!"
Instrumentálně je to velká změna, objevuje se daleko širší škála nástrojů, která kromě bicích přehlušuje zbytek kapely. Komu by to vadilo, může si vyhledat koncertní verzi, kterou už kapela hraje v klasicky zběsile syrovém stylu!
Na úplně jinou strunu zahraje I'm Afftected. Po zlověstném začátku se rozběhne song trochu podobný I Just Wanna Have Something To Do. Ta podobnost mu ale nepomáhá, protože za "inspirátorem" zaostává. Je to spíš slabší skladba. Pro příznivce tvrdšího ramonského punku to možná ale bude lepší než následující Danny Says.
Velmi jemná a opatrná skladba při prvních pár vteřinách asi nadzvedne v údivu nejedno obočí, jestli je tohle myšlené vážně…První minuta nabízí skutečně velmi neramonský poslech. Pak už sice nastupuje kapela tradičně, ale přeslazený dojem nemizí. Vedle ní všechny dosavadní milostné skladby Ramones zní jako HC od Dead Kennedys! Tím nechci Danny Says shodit, když se člověk vzpamatuje z prvotního překvapení, zas tak špatné to není…
Naopak nejtvrdší poslech na desce přijde s následující Chinese Rock. Song zajímavější svým příběhem než charakterem. I když má své fanoušky, já mezi ně nepatřím. To ani Ramones samotní. Přestože je Chinese Rock daleko starší než End Of The Century, kapela ji nahrát nechtěla, kvůli až očividným narážkám na drogy. Dee Dee tak nakonec svůj výtvor nabídnul junkie kamarádům z Heartbreakers a ti ho zařadili na svou studiovku L.A.M.F.
V recenzi prvního alba Ramones jsem říkal, že se ještě setkáme se dvěma fanynkami kapely, Jackie a Judy. Ta chvíle přichází v originálně nazvané písni The Return Of Jackie And Judy. Tahle skladba hodně těží ze své předchůdkyně, a to jak tematicky, tak melodicky. Je to asi nejpovedenější vzpomínka na dřívější desky, i když provedení je přece jenom vyzrálejší. Nezvykle působí téměř minutové outro.
Odvazový název Let's Go slibuje skvělý nářez… dostaneme ho? Asi záleží na vkusu, ale já nedostal nic. Je sice nahraná v podobném stylu jako předchozí kus, téhle skladbě ale slibnému názvu navzdory chybí tah na branku… po přehrátí vám nebude doznívat v hlavě. Naopak na něj rychle zapomenete… navíc ta ozvěna Joeyho zpěvu úplně na konci je dost divná…
Druhou polovinu desky otvírá další náš známý. Baby I Love You už se tu objevila. A všechno podstatné o ní padlo. Jak už víme, na album ji protlačil již zmiňovaný Phil Spector, její spoluautor. Nastává u ní ale stejný problém jako u první stopy. Orchestr přebil kromě bicích celou kapelu a postavil tak Ramones do světla, v němž se necítí jistě, třebaže konečný výsledek uši netrhá. Díky Joeymu. Pro Baby I Love You a Danny Says, další měkkou skladbu, je ale na albu málo místa, o které se vzájemně obírají.
Vypadá to, že I Can't Make It On Time se vrací na jistou kolej. Ale jen chvíli. Po slibném začátku se totiž do refrénu vloudily naprosto nežádoucí zvuky z popových slaďáků. Jakkoli tenhle song zpočátku zněl dobře, popový refrén a mezihra ho potápí hluboko. U Baby I Love You člověk ten pop skousne, protože jede celé čtyři minuty. Ale I Can't Take It On Time je, kde se to tluče s punkem půl na půl, to nedělá dobrý dojem…
Když slyším This Ain't Havanna, nemůžu si to nespojit s kapelou Professionals, respektive s jejich zvukem, protože tahle skladba se jim trochu podobá. Když ale pomineme vokál trpící ozvěnou, je tahle stopa povedená, hlavně zpěvný a legrační refrén. Ale ani zbytek skladby nijak nezaostává. This Ain't Havanna určitě patří k tomu (nej)lepšímu, co End Of The Century nabízí!
Ten optimismus bude potřeba, protože je tu Rock'n'Roll High School. Pokud ale čekáte super skladbu ze stejnojmenného filmu, připravte se na zklamání. Kapela totiž pod vedením nového producenta píseň natočila znovu… a výsledek dokonale ztělesňuje celé album… a to, proč se na něj díváme s rozpaky. Melodicky to není špatný počin (aby ne, když vykrádá Rockaway Beach), ale nové pojetí si mě nezískalo, Zpěv je divný, doprovodné vokály jsou divné, kytara je divná… Originál tady jednoznačně vede, což dokazuje i fakt, že se dostal mezi výběr největších hitů Ramones, zatímco na tuto verzi se zapomnělo…
All The Way se jí sice podobá, ale tohle je aspoň nový materiál, takže člověk přimhouří oko. I když by ani nemusel… třebaže nejde o žádný superhit, ani to nikde nehapruje… lehký nadprůměr, co neurazí… a třeba zaujme…
I High Risk Insurance, která posluchače vyprovází, sází na podobný postup. Ve výsledku ale vzniká trochu nevýrazná skladba, u níž pořád čekáte, kdy přijde zlom, kdy to bude super… ale namísto toho přijde po dvou minutách konec. Tak aspoň ten refrén pochválíme…

HODNOCENÍ
Musím se přiznat, že k End O The Century jsem se vrátil po skoro tříleté pauze. Do té doby jsem se mu vyhýbal obloukem, po prvním poslechu mě totiž hodně zklamalo. Měl jsem z něj tři oblíbené skladby… ale to bylo všechno. Teď s odstupem musím své hodnocení zmírnit, protože si dojem částečně napravilo. I když s ohledem na to, jaké na něj byly kladeny nároky…
Na End Of The Century si skutečně musíme vzít přísnější metr. Ramones mu velmi věřili. Věřili, že jestli je neproslaví tohle, pak už nic… Ale neproslavilo. Proč vlastně?
Nejspíš proto, že z Ramones se (ať už kapela nebo lidé kolem ní), snažili udělat něco, čím Ramones nikdy nebyli. Nebyli to ukázkoví módní panáci z Hlavní třídy. Někdo se ale rozhodl Ameriku přesvědčit, že přesně tak by je měla vidět. Evidentní snaha dostat je do amerických rádií čišela už z předcházející placky Road To Ruin… ale ta neprorazila. V End Of The Century se zašlo ještě dál, protože zvuk kapely se výrazně změnil… a bohužel k horšímu. Různé experimenty se zvukem se nepovedly a několika skladbám uškodily. A nemusí zůstat jen u zprzněné "Rokenrolové střední"…. Deska je napěchovaná hity, ať už Rock'n'Roll Radio, Danny Says, Chinese Rock nebo Baby I Love You…přesto neomračuje. Nemá jednotnou kostru, koncepce se tady rozbíhá různými směry, což dobře dokládají zmíněné songy, každý úplně jiný. Schizofrenní snaha "zůstat Ramones" a přiblížit kapelu střednímu proudu vyprodukovala podivný zvukový hybrid, který ve výsledku není ani první, ani druhé….


Nemám to sice ve zvyku, ale na úplný závěr si neodpustím ukázat prstem na Phila Spectora.
Jeho jméno je v hudební branži proslulé. Snad proto se na něj Ramones obrátili. Záhy se ale partnerství snů změnilo v noční můru, kterou z většiny zavinil právě extravagantní producent. Svědci nahrávání popisují těžko uvěřitelné scény: Spector, který zavřel kapelu v nahrávacím studiu, aby všechno natočili znova, lépe, jinak… Spector, který mířil na Johnnyho pistolí, protože odmítl dokola hrát jeden kytarový riff. Spector, který jako malé dítě vztekle šlapal po čerstvě nahrané pásce, protože se mu nelíbila!
Johnny ho nesnášel, sám producent naopak přilnul k Joeymu, jemuž často pochleboval… ať už za zpěv nebo texty… Já osobně sdílím Johnnyho pocity. Spectora rád nemám. Stačí si vzpomenout, jakou řezničinu provedl s projektem Get Back od Beatles. A jak se s ním John Lennon několik let soudil kvůli svému sólovému albu Rock'n'Roll…
Právě Spector ztělesňuje onu zmíněnou změnu. Formu, do které se měli Ramones vejít a prodávat. Pro znalce Ramones je jasné, že to nemohlo fungovat, kouzlo kapely je v jejím zápalu a energii, nikoli technické genialitě a vytříbenosti…
Spectorova šílená cesta životem ho sice v roce 1989 dovedla až do Rock'n'Rollové Síně slávy… v současnosti se ale zastavila ve vězení, kde si odpykává devatenáctiletý trest za vraždu herečky Lany Clarksonové…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama